22 Cdo 1280/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1280/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1280/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1280.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Obnova řízení Dotčené předpisy:§ 233 o. s. ř. ve znění od 01.01.2001 § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1280/2025-427 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců: a) C. M. F. I. K. C., b) M. B. B. M. K., oba zastoupení Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241/35, proti žalované RYBÁŘSTVÍ LITOMYŠL s.r.o., IČO 48168190, se sídlem v Litomyšli, Sokolovská 121, zastoupené Mgr. Ondřejem Filipem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, o určení vlastnictví, o žalobě na obnovu řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 42/2001, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 12. 2024, č. j. 27 Co 306/2024-410, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 897 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ondřeje Filipa. III. Žalobce b) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 448 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ondřeje Filipa. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 8. 2024, č. j. 8 C 42/2001-377, zamítl žalobu na obnovu řízení proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 12. 2006, č. j. 8 C 42/2001-292, ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 42/2001 (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky II). 2. K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 12. 2024, č. j. 27 Co 306/2024-410, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu), ve výroku II změnil (výrok II usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III usnesení odvolacího soudu). 3. Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Odvolacímu soudu vytkli především to, že o jejich věci rozhodl „bezhodnotově“ a čistě formalisticky, když jejich žalobu na obnovu řízení odmítl pro opožděnost. Dovolatelé uznali, že žaloba byla skutečně podána opožděně, avšak z objektivních důvodů, na kterých dovolatelé nenesli žádnou vinu. Žalobci byli věcně legitimováni žalobu podat až po právní moci rozhodnutí dědického soudu, tedy 14. 4. 2023, kterým bylo stanoveno, kdo je dědicem původního žalobce a v jakém rozsahu. Odvolací soud k tomu však nepřihlédl a odmítl žalobu pro opožděnost, jelikož měla být podle něj podána nejpozději 23. 1. 2010. Dovolatelé dále zdůrazňovali, že v řízení, jehož obnovu žádali, bylo rozhodováno v rozporu s právem žalobců na spravedlivý proces, což konstatoval Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen „Evropský soud“). Až jeho rozhodnutím dědicové získali „důvod žaloby“ na obnovu řízení, jak vyžaduje § 232 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Podle dovolatelů je zřejmé, že právní úprava obsažená v § 233 o. s. ř., především v jeho druhém odstavci, je neúplná, neboť praxe ukazuje, že dědická řízení stejně jako rozhodování Evropského soudu nezřídka trvají pět, spíše více let. Česká právní regulace lhůt pro podání žaloby na obnovu řízení tak neodráží realitu a je zastaralá. Dovolatelé proto navrhují, že tuto mezeru v právu by bylo možné prozatím překlenout výkladem, jenž by umožnil podat žalobu na obnovu řízení také v případech, ve kterých Evropský soud vysloví porušení práva účastníka na spravedlivý proces. Jako alternativní řešení těchto situací dále navrhli, že rozhodnutí Evropského soudu o porušení práva na spravedlivý proces vyvolává otázku, jaký byl charakter onoho soudního řízení, ve kterém nebylo zajištěno právo na spravedlivý proces. Dovolatelé byli přesvědčeni, že by bylo nesprávné takovému rozhodnutí přisuzovat právní moc, mělo by být považováno za zmatečné a nemělo by vyvolávat žádné právní účinky. Proto předložili k dovolacímu přezkumu právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, zda lze přisuzovat rozhodnutí, které bylo přijato soudy v rámci soudního řízení, které bylo seznáno Evropským soudem jako řízení, které nebylo vedeno v rámci spravedlivého procesu, právní moc. Dovolatelé by za právně konformní nejspravedlivější řešení popisovaného problému považovali, aby stát, který byl Evropským soudem seznán, že nesplnil svůj mezinárodní závazek zaručit účastníkům spravedlivý proces, oznámil skrze svůj soud, že se v původním řízení pokračuje za účelem náležitého zjištění skutkového stavu. 4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání žalobců je podle jejího názoru nedůvodné. Objektivní lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení uplynula ke dni 23. 1. 2010. Skutečnost, že byly později shledány nějaké chyby v přístupu českých státních orgánů nebo že bylo vedeno dědické řízení, lhůtu neprodlužuje. Pokud dovolatelé namítají, že omezení lhůt zasahuje do ústavních práv žalobců, pak je toto tvrzení v rozporu s judikaturou Ústavního soudu na ochranu práv vlastníků nemovitostí, kteří by byli poškozováni snahou obcházet restituční předpisy podáváním žalob na soukromé vlastníky. Nejvyššímu soudu závěrem navrhla, aby dovolání žalobců odmítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Dovolatelé předložili k dovolacímu přezkumu otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu podle tvrzení žalobců dosud neřešenou, zda lze přisuzovat rozhodnutí, které bylo přijato soudy v rámci soudního řízení a bylo seznáno Evropským soudem jako řízení, které nebylo vedeno v rámci spravedlivého procesu, právní moc. 9. K tomu musí Nejvyšší soud především poznamenat, že na této právní otázce není napadené rozhodnutí vůbec založeno. První otázka žalobců proto nemůže přípustnost dovolání založit již proto, že se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno (§ 237 o. s. ř.). 10. Ostatně zde bez jakýchkoliv pochybností platí, že kdyby měl být správný závěr žalobců, pak by žaloba na obnovu řízení musela být bez dalšího zamítnuta, neboť základním předpokladem žaloby na obnovu řízení je okolnost, že směřuje jako mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí. Pokud by původní rozhodnutí v dané věci dosud nenabylo právní moci, nebylo by pojmově možné uvažovat o žalobě na obnovu řízení. 11. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že žalobci podali žalobu na obnovu řízení po uplynutí objektivní lhůty zakotvené v § 233 odst. 2 o. s. ř, která trvá tři roky a běží od právní moci meritorního rozhodnutí v řízení, jehož obnovy se žalobci domáhají. Proto bylo vyloučeno povolení obnovy řízení v dané věci a žaloba na obnovu řízení zamítnuta. 12. Otázka povahy předchozího řízení, které nebylo vedeno v souladu s právem účastníků na spravedlivý proces, a jeho právní moc proto přípust