22 Cdo 129/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 129/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2025 Spisová značka:22 Cdo 129/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.129.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana vlastnictví Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 292/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 129/2025 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, proti žalované F. V. L. S., reg. č. XY, se sídlem v XY, za účasti vedlejšího účastníka S. D. F. H. A. XY v. u. z. L., (dále též „dovolatelé“), obou zastoupených Dr. iur. Erwinem Hanslikem, advokátem se sídlem v Praze, U Prašné brány 1078/1, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 155/2014, o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 17 Co 53/2024 637, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 5 C 155/2014-557, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 17 Co 73/2024 637, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaná a vedlejší účastník společné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé předně uvedli, že se odvolací soud nevypořádal s celou řadou právních otázek a námitek, které považovali za zásadní pro projednávanou věc, a omezil se toliko na odkazy na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 a plenární nález téhož soudu ze dne 3. 4. 2024. Výslovně upozornili na to, že jsou jim obě tato rozhodnutí známá, nicméně že projednávaný případ vykazuje zásadní odlišnosti oproti případům v nich řešených, a nelze proto ve věci rozhodnout paušálním odkazem na tato rozhodnutí. V projednávané věci je totiž sám žalující stát tím, kdo zahájil řízení a domáhá se určení vlastnického práva s odkazem na historickou a vyhaslou legislativu, čímž narušuje pokojný stav zapsaný v katastru nemovitostí a právní jistotu soukromých osob. Obsahem podaného dovolání je zejména zpochybnění procesu konfiskace majetku, ke které došlo na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ze dne 21. 6. 1945 (dále též „dekret prezidenta republiky“). Dovolatelé nesouhlasili se závěry odvolacího soudu, že jejich požadavky nejsou opodstatněné. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Ve vztahu k vedlejšímu účastníku řízení 8. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání. Podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle § 93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností. 9. Pravidlo uvedené v § 93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky § 93 odst. 3 o. s. ř. nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje § 203 odst. 1 o. s. ř. a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení § 231 odst. 1 o. s. ř. 10. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikovaném pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dospěl k závěru, že vedlejší účastník není podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání. S přihlédnutím k občanskému soudnímu řádu platnému a účinnému od 1. 1. 2013 Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, ovšem zaujal právní názor, že vedlejší účastník je osobou oprávněnou podat dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení. 11. Lze tedy zrekapitulovat, že de lege lata vedlejší účastník není oprávněn (subjektivně legitimován) k podání dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, je však oprávněn (subjektivně legitimován) podat dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení. 12. Protože k podání dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), a protože v daném případě vedlejší účastník na straně žalované ve svém dovolání nebrojil proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání vedlejšího účastníka podle § 243b, § 218 písm. b) a § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Ve vztahu k žalované 13. Dovolatelka předně uvedla, že se odvolací soud nevypořádal s celou řadou právních otázek a námitek, které považovala za zásadní pro projednávanou věc, a omezil se toliko na odkazy na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 a plenární nález téhož soudu ze dne 3. 4. 2024. Výslovně upozornila na to, že jsou jí obě tato rozhodnutí známá, nicméně že projednávaný případ vykazuje zásadní odlišnosti oproti případům v nich řešených, a nelze proto ve věci rozhodnout paušálním odkazem na tato rozhodnutí. 14. K tomu musí Nejvyšší soud poznamenat, že se odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s jednotlivými námitkami žalované, pročež její tvrzení, že se soud omezil toliko na odkazy na stanovisko pléna Ústavního soudu a jeho plenární nález dovolací soud nesdílí (viz body 22, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 32 a 34 napadeného rozhodnutí). Dále je nutno konstatovat, že ačkoliv dovolací soud dává dovolatelce za pravdu, že projednávaný případ vykazuje od dříve řešených případů jisté skutkové odlišnosti, jádro sporu zůstává i v tomto případě stejné, a proto jsou závěry judikatury k dřívějším případům plně použitelné i na projednávaný případ. Otázky, které dovolatelka ve svém velmi obsáhlém dovolání nastínila, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit. 15. V projednávaném případě sice účastníci zaujímají opačné procesní postavení než v dříve řešených případech – Česká republika na straně žalobce a Nadace knížete z L. n