22 Cdo 1318/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1318/2025-223 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) P. B. a b) K. B., obou zastoupených JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 8, proti žalované D. B., zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze, Nádražní 58/110, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 9/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, č. j. 24 Co 294/2024-196, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 672,35 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Martina Kaina do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval právními otázkami spojenými s hodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a to především hodnocením výpovědí svědků navržených žalovanou s ohledem na jejich nevěrohodnost, kterou namítali žalobci. I. Dosavadní průběh řízení 2. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 9 C 9/2023-164, zamítl žalobu na určení, že jednotka č. XY, byt v budově č. p. XY, stojící na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, spolu se spoluvlastnickým podílem o velikosti XY ke společným částem budovy č. p. XY a pozemku p. č. XY je ve spoluvlastnictví žalobců a žalované s tím, že každý ze žalobců vlastní podíl o velikosti 1/6 a žalovaná podíl o velikosti 4/6. Ve výroku II zamítl žalobu na určení, že motocykl specifikovaný v tomto výroku je ve spoluvlastnictví žalobců a žalované s tím, že každý ze žalobců vlastní podíl o velikosti 1/6 a žalovaná podíl o velikosti 4/6. Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně vzal za prokázané skutečnosti opodstatňující uzavřít, že žalovaná nabyla v době trvání společného jmění žalované a P. B. st., otce žalobců, který zemřel 21. 2. 2021, shora uvedenou jednotku a k ní příslušející spoluvlastnické podíly na základě kupní smlouvy ze dne 9. 11. 2016, jejíž stranou jako kupující byla pouze žalovaná, a to za své výlučné prostředky, nikoliv za prostředky náležející do společného jmění žalované a P. B. st. Proto dovodil, že tento majetek se nestal součástí společného jmění žalované a P. B. st., a tudíž ani netvoří pozůstalost po zemřelém P. B. st. Z toho důvodu zamítl žalobu na určení, že tato aktiva jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení (podíly požadované žalobci odpovídají případnému vypořádání společného jmění žalované a P. B. st. a dědickému právu jednotlivých účastníků řízení ve vztahu k tomuto majetku). 4. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 1. 2025, č. j. 24 Co 294/2024-196, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci. II. Dovolání žalobců a vyjádření žalované 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci (dále také jako „dovolatelé“) dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 7. Podle žalobců „zásadní otázkou, jež nebyla odvolacím soudem řádně posouzena a odůvodněna, je to, zda stačí k uplatnění výjimky ve smyslu ust. § 709 odst. 1 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a tedy k vyloučení nemovitosti ze společného jmění manželů toliko to, že ovdovělé manželce dosvědčí darování prostředků ke koupi nemovitosti její nejbližší rodinní příslušníci (rodiče, bratr a dcera), aniž by byl proveden jiný (objektivní) důkaz.“ 8. Mají za to, že svědky navržené žalovanou (M. B., R. B. st. nebo P. H.) nelze považovat za věrohodné. Žalobci upozorňují na nepřesnosti a rozpory ve výpovědích svědků. Jsou přesvědčeni, že skutková tvrzení žalované (která vzal soud za prokázaná především na základě výpovědí shora uvedených svědků), že finanční prostředky, za které měla žalovaná nabýt shora uvedená aktiva, byly v jejím výlučném vlastnictví, nemohou v dovolacím přezkumu obstát. Uvádí, že „celá konstrukce, jak mělo dojít k předání peněz, (…) je naprosto nelogická a nevěrohodná.“ Zdůrazňují rovněž blízký příbuzenský vztah mezi žalovanou a svědky (jedná se o její rodiče a dceru). 9. Podle dovolatelů je postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jak je vyjádřena v rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 560/2006, sp. zn. 26 Cdo 1239/2011, sp. zn. 25 Cdo 133/2011 a sp. zn. 33 Cdo 2774/2023. 10. Namítají také, že odvolací soud při hodnocení důkazů v podobě svědeckých výpovědí řádně nezohlednil důkaz listinou označenou jako „oznámení městské kanceláře ze dne 12. 1. 2012“. Proto rozhodl v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2774/2023 a sp. zn. 33 Cdo 2441/2008. 11. Na základě uvedeného mají za to, že sporný majetek byl nabyt za prostředky náležející do společného jmění žalované a P. B. st., a nikoliv za výlučné prostředky žalované. Proto považují za opodstatněný svůj požadavek na určení vlastnictví. 12. Dále mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu v této věci je v rozporu s výsledky řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 36/2024 (v níž soud uzavřel, že jinou nemovitost nabyli žalovaná a P. B. st. během trvání jejich společného jmění za společné prostředky, a nikoliv za výlučné prostředky P. B. st.), protože obě věci jsou srovnatelné po skutkové i právní stránce (odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1132/22). 13. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 14. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Předně namítá, že odvolací soud se při hodnocení důkazů (a to i svědků navržených žalovanou, jejichž nevěrohodnost namítali žalobci) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1215/2021). Zdůrazňuje, že svědky nelze považovat za nevěrohodné jen z toho důvodu, že jsou blízkými příbuznými žalované. Skutečnosti vyplývající ze svědeckých výpovědí nejsou ani v rozporu s dalšími důkazy provedenými v této věci. Výsledky dokazování jsou tak výsledkem myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa zjištěných v poměrech této věci. 15. Za neopodstatněnou považuje rovněž námitku, že odvolací soud se nevypořádal s důkazem listinou označenou jako oznámení městské kanceláře ze dne 12. 1. 2012. Odvolací soud tuto listinu zohlednil a své úvahy také náležitě odůvodnil. 16. Za důvodnou nepovažuje ani námitku, že rozhodnutí soudů nižších stupňů je v rozporu s věcí vedenou u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 36/2024. Ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 36/2024 byl řešen vlastnický režim jiných nemovitostí, které měly žalovaná a Přemek Bartoš st. nabýt v jiné době a za jiných okolností než v poměrech projednávané věci. 17. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl. III. Přípustnost dovolání 18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 19. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 20. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a to především s ohledem na nevěrohodnost svědků navržených žalovanou, kterou namítali žalobci. 21. Podle § 126 odst. 1 o. s. ř. každá fyzická osoba, která není účastníkem řízení, je povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek. Musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Výpověď může odepř