22 Cdo 1358/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1358/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 6. 2024 Spisová značka:22 Cdo 1358/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.1358.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady podání Imise Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2013 § 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017 § 1013 odst. 1 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:24. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1358/2024-283 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Z. M., zastoupené Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem v Přerově, Smetanova 1784/5, proti žalovaným 1) D. K. a 2) M. K., zastoupeným JUDr. Miroslavem Svatoněm, advokátem se sídlem v Lipníku nad Bečvou, nám. T. G. Masaryka 93, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 3/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 10. 2023, č. j. 69 Co 111/2023-211, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Nejvyšší soud se v této věci zabýval přípustností dovolání za předpokladu, že dovolatelka formuluje právní otázku, která má podle jejího tvrzení zakládat přípustnost dovolání, na jiném řešení prejudiciální právní otázky, než ze kterého vyšel odvolací soud a které dovolatelka relevantním způsobem nezpochybňuje. I. Dosavadní průběh řízení 2. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2023, č. j. 20 C 3/2022-153, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným: - zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně spočívajících v obtěžování pohledem k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY (dále jen „nemovitost“), - provést výměnu tří kusů otevíratelných oken umístěných směrem k nemovitosti žalobkyně blíže specifikovaných ve výroku I za okna neotevíratelná s matnou skelní výplní (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II). 3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 69 Co 111/2023-211, změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně (s ohledem na zřejmé nesprávnosti v něm uvedené) tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně spočívajících v obtěžování pohledem k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY (výrok I). Ve zbylé části výrok I rozsudku nalézacího soudu potvrdil (výrok II). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům před soudy obou stupňů (výrok III a IV). II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to zda soud může v souvislosti s požadavkem na ochranu před imisemi ve smyslu § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) uložit žalované straně povinnost „něco konat“, jinými slovy uložit povinnost provést aktivním konáním konkrétní opatření, kterým zabrání dopadu imisí na žalobce. 5. Žalobkyně namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval § 1013 o. z. v návaznosti na „již překonanou a nepřiléhavou soudní judikaturu“. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že se ochrana proti imisím uplatňuje pouze negatorní žalobou, a proto soudy nemohou žalovaným uložit povinnost něco konat (provést výměnu stávajících oken). Má za to, že soudy nižších stupňů měly (i s ohledem na zásadu procesní ekonomie) uložit žalovaným na základě § 1013 o. z. povinnost provést výměnu oken. 6. Nad rámec uvedeného namítá, že odvolací soud měl dovodit zákonné zmocnění k uložení povinnosti na výměnu oken analogickou aplikací § 1019 o. z. Pokud zákon umožňuje požadovat úpravu stavby tak, aby na sousední pozemek z této stavby nestékala voda nebo nepadal sníh, mělo by se toto zákonné zmocnění analogicky aplikovat na posuzovanou věc. V obou případech se totiž jedná o imise ve smyslu § 1013 o. z. 7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 8. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 11. Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že založil své rozhodnutí (mimo jiné) na závěru, že v posuzované věci se o relevantní imisi z hlediska soukromého práva (dovolatelkou tvrzené obtěžování pohledem ze strany žalovaných) nejedná. I proto požadavek žalobkyně na ochranu před touto imisí nepovažoval za opodstatněný. 12. Z uvedeného plyne, že řešení právní otázky, zda soud může v souvislosti s požadavkem na ochranu před imisemi ve smyslu § 1013 o. z. uložit žalované straně povinnost „něco konat“, je založeno (krom jiné) na řešení prejudiciální právní otázky, zda se jedná o relevantní imisi z hlediska soukromého práva. Neboť nevykazuje-li jednání žalovaných znaky relevantní imise, není (i s ohledem na procesní ekonomii) důvodné zabývat se tím, zda je opodstatněný žalobkyní zvolený prostředek ochrany před tímto (z hlediska soukromého práva nerelevantním) rušením. 13. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). 14. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz). Dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). 15. Otázku přípustnosti dovolání si není ani oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1186/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1809/2022). 16. Dovolatelka v souvislosti se závěrem odvolacího soudu, že se v posuzované věci nejedná o relevantní imisi z hlediska soukromého práva ve smyslu § 1013 o. z. a násl., neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný ani jakým způsobem by měl být některý z předpokladů přípustnosti dovolání naplněn. V dovolání rovněž nevymezuje, v čem spatřuje v této souvislosti nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §