22 Cdo 1385/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1385/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1385/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1385.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 1140 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1385/2025-301 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, proti žalované L. H., zastoupené Mgr. Pavlínou Mazačovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Nádražní 381/9, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 166/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 2. 2025, č. j. 75 Co 219/2024-269, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 2. 2025, č. j. 75 Co 219/2024-269, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, č. j. 7 C 166/2020-241, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětný pozemek“) – (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 2. Soud vyšel z toho, že jsou účastníci rovnodílní spoluvlastníci předmětného pozemku. Pozemek je využíván jako společný dvůr – malý (342 m2), stavebně uzavřený, s členitým obvodem, lemovaný pozemky se zástavbou (rodinnými a bytovými domy, dílnou a garážemi – k některým z nich jsou zřízena věcná břemena chůze a jízdy přes předmětný pozemek). Příjezd na pozemek je z nemovitostí obou účastníků. Rozměrnější materiál nemůže být do dílny přinášen přes nemovitost žalované, proto bývá využíván vstup kovovou bránou přes předmětný pozemek. Po právní stránce uvedl, že překážkou rozdělení věci je, že věc slouží k „určitému účelu“. Rozdělení pozemku na dvě ještě menší části postrádá jakýkoliv smysl a je neúčelné, nově vzniklé pozemky by totiž nešlo oplotit ani oddělit jinou překážkou, aniž by tak byl znemožněn přístup k nemovitostem (garáže a dílnu by nebylo možno obsluhovat a provádět zásobování). Rozdělením by vznikly také problémy s inženýrskými sítěmi, přípojkami kanalizace, vody, plynu, elektrické energie – na přípojky přes cizí pozemek by bylo nutné zřídit věcná břemena, nastal by také problém s vnitřními komunikacemi a vstupem. Řešení navržená žalobcem by také významně znevýhodnila žalovanou – získaná část přiléhající k jejímu pozemku by neměla jiné využití než příchod a příjezd k dalším nemovitostem, zatímco žalobce by získal část sloužící k parkování a případnému skladování materiálu. Takovou nerovnost by nebylo možné kompenzovat ani v penězích. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1216/2019 s tím, že i v tomto případě tvoří nemovitost funkční celek s přilehlými nemovitostmi (paralela s přídatným spoluvlastnictvím). Předmětný pozemek proto hodnotil jako nedělitelný. Za nevhodné považoval i vypořádání spoluvlastnictví dalšími způsoby – šlo by o zcela nepřiměřený zásah do vlastnických práv té osoby, která by takto své spoluvlastnické právo k pozemku pozbyla, a to právě s ohledem na jediný účel předmětného pozemku, jeho polohu a funkční spojení s nemovitostmi ve vlastnictví jak žalobce, tak i žalované. Pozemek nemá význam pro jiné osoby, než jsou vlastníci nemovitostí, které dvůr obklopují. Pokud jde o námitky žalobce, že se žalovanou nejsou schopni dohodnout na užívání věci, mají mezi sebou konflikty a žalovaná zmařila jeho stavební záměr, soud k nim poznamenal, že k ochraně svých práv má žalobce i jiné právní instituty [např. § 1129 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)]. Dále žalobci připomenul, že při ochraně svých práv nesmí nepřiměřeně zasahovat do práv jiných. 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 75 Co 219/2024-269, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV). Odvolací soud se plně ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. S odkazem na konkrétní judikaturu dovolacího soudu v něm polemizoval s nemožností reálného rozdělení předmětného pozemku a dále vyjádřil nesouhlas se zamítnutím žaloby a s nepřistoupením k přikázání předmětného pozemku některému ze spoluvlastníků, nebylo-li možné jej reálně rozdělit, neboť pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nebyly splněny zákonné důvody a vzniklá situace popírá základní princip, podle kterého nikdo nemůže žalobce nutit setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 6. Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné. 7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 9. Žalobce v dovolání namítal, že nebylo namístě žalobu zamítnout. 10. Tato námitka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť posouzení této otázky je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. 11. Podle § 1140 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. 12. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena na tom, že § 1140 odst. 1 o. z. vyjadřuje obecnou podstatu vztahu spoluvlastníka ke spoluvlastnickému společenství potud, že účast spoluvlastníka v něm nelze vynucovat proti jeho vůli (k tomu srovnej zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, či jiná rozhodnutí, na která odkázal žalobce – např. rozsudek ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018). Je ovšem zřejmé, že toto pravidlo by se uplatnilo i při absenci § 1140 odst. 1 o. z., neboť vyplývá ze samotného odstavce 2. To ostatně respektovala rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bez jakýchkoliv pochybností již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Neuplatní se však výjimečně, neboť omezení tohoto práva může vyplývat ze zákona nebo mít smluvní základ. Jde-li o zákonný základ, musí se výjimka z požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví opírat o výslovné zákonné ustanovení, neboť prolamuje základní pravidlo, podle kterého nikoho nelze nutit setrvat ve spoluvlastnickém vztahu. 13. Občanský zákoník v této souvislosti obsahuje vícero omezení možnosti domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V první řadě nesmí spoluvlastník o oddělení ze spoluvlastnictví nebo o zrušení spoluvlastnictví žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (§ 1140 odst. 2 věta druhá o. z.). Dále si podle § 1154 a § 1157 o. z. mohou spoluvlastníci ujednat, že nebudou žádat oddělení ze spoluvlastnictví nebo zrušení spoluvlastnictví po určitou dobu, nejvýše však po dobu deseti let. Podle § 1155 odst. 1 ve spojitosti s § 1157 o. z. může soud na návrh spoluvlastníka odložit oddělení ze spoluvlastnictví či jeho zrušení, má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky. V neposlední řadě podle § 1155 odst. 2 ve spojení s § 1157 o. z. může být oddělení ze spoluvlastnictví či jeho zrušení odloženo pořízením pro případ smrti (k výjimkám blíže viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne