22 Cdo 1421/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1421/2025-130 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. S., zastoupeného Mgr. Filipem Gerykem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Palánek 254/12a, proti žalované e – Finance XY, s.r.o., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 284/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2025, č. j. 38 Co 128/2024 -101, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2025, č. j. 38 Co 128/2024-101, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 6. 5. 2024, č. j. 6 C 284/2023-68, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. Tvrdil, že na tomto pozemku stojí nejméně od roku 1934 zeď jeho rodinného domu č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. st. XY ve stejném katastrálním území. Žalobce a před ním jeho právní předchůdci užívají bez přerušení držby tento pozemek celkem již téměř 90 let. 2. Žalovaná namítala, že stavba domu nebyla provedena na sporném pozemku v dobré víře, neboť právním předchůdcům žalobce muselo být zřejmé z geometrického plánu, že stavba je umístěna na cizím pozemku. Uvedli také, že držba právních předchůdců byla zatížena nepoctivým úmyslem, který tíží i žalobce jako právního nástupce, a že přesah budovy na pozemek žalovaných zjistil katastrální úřad už v roce 2021 při digitalizaci. Nesoulad byl řešen s žalovaným, což vylučuje i jeho dobrou víru. Zpochybnila rovněž, že současná zeď odpovídá zdi stavby v roce 1934, poukázala také na to, že tehdejší domkáři provedli stavby tak, že je opřeli o zámeckou zeď, o které věděli, že je ve vlastnictví majitelů zámku XY. Nemohli se tedy domnívat, že se ujímají držby, aniž by rušili držbu cizí. 3. Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, č. j. 6 C 284/2023-68, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 4. Při svém rozhodnutí vycházel z následujících skutkových zjištění. Žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č.p. XY, v katastrálním území XY, a to na základě kupní smlouvy z 28. 1. 2015. V katastru nemovitostí je jako vlastník pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále i jen „pozemek parc. č. XY“) uvedena žalovaná. Nemovitosti, které nyní vlastní žalobce, nabyli smlouvou z 6. 2. 1934 manželé Z., součástí smlouvy byl situační plánek, který odděloval prodávanou (nově oddělenou) parcelu s již stojícím dřevníkem a na kterém je patrná zeď, nikoli však v úseku zadní části již stojící budovy na pozemku č. kat. XY. Hospodářské stavby a chlévy byly v letech 1934-1936 přestavěny na rodinný dům. Pozemek parc. č. st. XY dále v roce 1962 nabyla od svého manžela B. Z., která zemřela v roce 2006, děděním po ní nabyli pozemek a dům č. p. XY I. H. a O. P., kteří pozemek, jehož součástí je tento dům, prodali žalobci. Pozemek parc. č. XY vznikl v rámci digitalizace v roce 2021, kdy bylo zjištěno, že část pozemku parc. č. XY je zastavěna budovou na pozemku parc. č. st. XY. 5. Zjištěné skutečnosti posoudil soud prvního stupně podle § 1089 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a § 3066 o. z. a dospěl k závěru, že žalobce nabyl vlastnictví k pozemku parc. č. XY mimořádným vydržením, neboť tento pozemek byl v dlouhodobé nerušené držbě v nikoli nepoctivém úmyslu od roku 1934 až do roku 2015 (vzhledem ke skutkovým zjištěním bylo zřejmě míněno 2021 – poznámka dovolacího soudu), kdy byla v rámci digitalizace zjištěna odlišnost, a to v situaci, kdy žalovaná ani v historické linii její právní předchůdci své vlastnické právo ke spornému pozemku neuplatňovali. Jde tedy o typický případ vedoucí k vydržení. 6. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2025, č. j. 38 Co 128/2024-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že „zpochybnění dobré víry právních předchůdců žalobce manželů Z. v souvislosti s kupní smlouvou ze dne 6. 2. 1934“ nebylo prokázáno, první pochybnosti mohly vzniknout až v roce 2021 v rámci měření za účelem digitalizace, žalobce tak se započtením vydržecí doby svých právních předchůdců, pozemek mimořádně vydržel, neboť nepoctivý úmysl prokázán nebyl. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 8. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyřešil následující právní otázky: 1) Zda žalobce jakožto držitel sporného pozemku je oprávněn si do své vydržecí doby započíst vydržecí dobu svých právních předchůdců, kteří již hypoteticky mohli sami sporný pozemek vydržet. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 248/2018 a 22 Cdo 1066/2015 a namítá, že držitel si může do své vydržecí doby započíst dobu držby svých právních předchůdců, ale pouze tehdy, pokud tito právní předchůdci sami věc či právo již nevydrželi. Odvolací soud však započetl bez dalšího vydržecí dobu právních předchůdců žalobce, aniž se zabýval tím, zda tito sami teoreticky mohli sporný pozemek vydržet. 2) Zda mohli mít právní předchůdci žalobce a žalobce důvodné přesvědčení, že nepůsobí jinému újmu (tj. mít poctivý úmysl co se týká držby sporného pozemku), pokud byl sporný pozemek a sousední pozemek oddělen zřetelnou hranicí – zdí, o které právní předchůdci žalobce i žalobce věděli, že je ve vlastnictví žalované. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 a sp. zn. 22 Cdo 2914/2024, od kterých se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil, když přes jasně seznatelnou hranici mezi pozemkem žalobce (a jeho právních předchůdců) a pozemkem žalované dovodil, že se právní předchůdci žalobce ani žalobce nemohli domnívat, že jejich držba působí jinému újmu. 9. Za právní otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou považují otázku 3) zda mohli (čistě teoreticky) právní předchůdci žalobce sporný pozemek sami vydržet a následně jej převést na žalobce kupní smlouvou i přesto, že sporný pozemek nebyl výslovně předmětem kupní smlouvy. 10. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně na zamítavý, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhla dále, aby právní moc rozsudku odvolacího soudu byla odložena do pravomocného rozhodnutí o dovolání. 11. Žalobce navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto jako nepřípustné a rozsudek odvolacího soudu potvrzen. Rozsudky obou stupňů považuje za správné po skutkové i právní stránce. Započtení vydržecí doby právního předchůdce bez dalšího umožňuje podle jeho názoru § 1096 odst. 2 o. z., na smluvním převodu sporného pozemku není rozhodnutí odvolacího soudu založeno a vědomost žalobce o tom, že pozemek je cizí, nebyla prokázána. Návrh na odklad právní moci označil za účelový a neopodstatněný. III. Přípustnost dovolání 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 14. Otázka 3), tedy zda mohli právní předchůdci žalobce sporný pozemek sami vydržet a následně jej převést na žalobce kupní smlouvou i přesto, že sporný pozemek nebyl výslovně předmětem kupní smlouvy, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud se možností převodu pozemku neuvedeného v převodní smlouvě nezabýval, vyšel z originárního nabytí vlastnického práv