22 Cdo 1484/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1484/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 7. 2023 Spisová značka:22 Cdo 1484/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1484.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 10. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1484/2022-289 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně: S. Y. S. A., narozená XY, bytem v XY, zastoupená JUDr. Tomášem Průšou, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, proti žalovanému: F. S. S. F., narozený XY, bytem v XY, zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 831/21, o zaplacení podílu na výnosu ze společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 23/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021, č. j. 12 Co 237/2021-257, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2021, č. j. 38 C 23/2020-180, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala placení poloviny výnosu plynoucího z nájemného z bytových jednotek č. 1001/26, 1001/74 a 1001/77, nacházejících se v budově č. p. XY na pozemcích parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY, z bytové jednotky č. 1188/3305, nacházející se v budově č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a z bytové jednotky 1189/4210, nacházející se v budově č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „bytové jednotky“), a jíž se domáhala zaplacení částky 375 000 Kč (výrok I). Žalovanému uložil povinnost vydat ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobkyni stejnopisy nebo úředně ověřené kopie smluv o nájmu bytových jednotek (výrok II), poskytovat žalobkyni informace o změnách v osobě nájemníka a o změnách v obsahu nájemních smluv k bytovým jednotkám, a to vždy do 15 dnů od nabytí platnosti těchto změn (výrok III), a poskytovat žalobkyni přehled o výnosech a o nákladech z nájmu bytových jednotek za předcházející pololetí, a to vždy k 15. červenci a 15. lednu příslušného kalendářního roku (výrok IV). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok V). K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2021, č. j. 12 Co 237/2021-257, odvolací řízení o odvolání žalovaného zastavil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I potvrdil (výrok II) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem (výroky III a IV). Proti rozsudku odvolacího soudu podala v rozsahu výroků II–IV žalobkyně dovolání. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustáleného výkladu § 6, § 118a odst. 1 a 3 a § 213b odst. 2 o. s. ř. dovolacím soudem a Ústavním soudem. Odvolací soud uvedl, že by v daném případě byla příhodná aplikace § 728 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žaloba, žalobní petit ani odvolací petit nicméně nedostály náležitostem, které jsou nutné pro úspěch nároku. Odvolací soud však v průběhu řízení žalobkyni tento názor nepředestřel a nesdělil, jaký je jeho výklad § 728 o. z., což žalobkyni znemožnilo adekvátně reagovat. Vzhledem k tomu, že byl jeho názor odlišný od soudu prvního stupně, měl žalobkyni poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., jak vyplývá z § 213b o. s. ř. Poukázala také na porušení § 118a odst. 2 o. s. ř. a napadené rozhodnutí označila za překvapivé. Dále napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek vztahujících se k aplikaci a interpretaci § 728 o. z., které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Konkrétně jde o to, zda je soud vázán navrženým způsobem správy společného jmění manželů v návrhu na úpravu rozhodnutím soudem podle § 728 o. z. Dále, zda musí soud rozhodnout o správě celého společného jmění nebo může rozhodnout o správě jeho jednotlivých součástí. A zda může soud rozhodnout jen o části práv a povinností plynoucích ze správy společného jmění manželů. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V dané věci uplatnila žalobkyně nárok na zaplacení částky 375 000 Kč a dále na zaplacení poloviny výnosu plynoucího z nájemného z bytových jednotek, které tvoří součást společného jmění manželů (dále též jen „SJM“). Ve vztahu k této části nároku odkázala na § 713 o. z. a zjevně se domáhala rozhodnutí o neshodě při správě majetku ve společném jmění. Soud prvního stupně i odvolací soud v této části žalobu zamítly s odůvodněním, že „za trvání manželství a SJM nelze žalobkyní požadovaným způsobem do nedělitelnosti SJM zasahovat“ (bod 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Neshledaly tedy nárok žalobkyně, opírající se o § 713 o. z., důvodným. Odvolací soud dále také uvedl, že se žalobkyně domáhá „umožnění přístupu k penězům z nájemného, resp. tedy z výnosů, které ovšem nejsou žádným způsobem kvantifikovány a nejsou ani určitelné ve způsobu plnění pro účely případného exekučního řízení“. S tímto pro věc určujícím závěrem pak dovolání žádným způsobem nepolemizuje, ani se ho nijak nedotýká, v zásadě ho ani nezpochybňuje; přezkum tohoto stěžejního závěru pak Nejvyšší soud provést nemohl již proto, že v daném ohledu není se závěry soudů ze strany žalobkyně vysloven nesouhlas. V další části žaloby byla žalovanému uložena povinnost vydat ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobkyni stejnopisy nebo úředně ověřené kopie smluv o nájmu bytových jednotek, poskytovat žalobkyni informace o změnách v osobě nájemníka o změnách v obsahu nájemních smluv k bytovým jednotkám, a to vždy do 15 dnů od nabytí platnosti těchto změn, a poskytovat žalobkyni přehled o výnosech a nákladech z nájmu bytových jednotek za předcházející pololetí, a to vždy k 15. červenci a 15. lednu příslušného kalendářního roku. V této části jde o rozhodnutí, kterým bylo žalobkyni vyhověno, nestalo se předmětem přezkumu ani v odvolacím řízení a stojí i mimo přezkum v dovolacím řízení. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustáleného výkladu § 6, § 118a odst. 1 a 3 a § 213b odst. 2 o. s. ř. dovolacím soudem a Ústavním soudem, přičemž vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že