22 Cdo 1489/2016 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1489/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 8. 2017 Spisová značka:22 Cdo 1489/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1489.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Sousedská práva Dotčené předpisy:§ 1013 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 11. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1489/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) R. B., b) K. B., c) L. S., d) Mgr. V. Ž., e) J. S., f) Ing. M. M., g) MUDr. O. B., h) Z. B., ch) L. Č., i) P. C., j) Ing. M. P., k) E. F., l) M. S., všech zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/11, IČO: 66003008, o uložení povinnosti zdržet se obtěžování hlukem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 317/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015, č. j. 35 Co 349/2015-331, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015, č. j. 35 Co 349/2015-331, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2015, č. j. 9 C 317/2012-289, uložil žalované povinnost zdržet se nejpozději do jednoho roku od právní moci rozsudku obtěžování žalobců hlukem z pozemku parc. č. 795/8 v katastrálním území Z. u T., způsobeným provozem na pozemní komunikaci v úseku mezi 124. a 125. kilometrem, tj. hlukem pronikajícím na nemovitosti žalobců po pravé straně komunikace ve směru od P., a to tak, aby v chráněném venkovním prostoru staveb jako součásti pozemku parc. č. 787/64, jako součásti pozemku parc. č. 787/63, jako součásti pozemku parc. č. 787/62, jako součásti pozemku parc. č. 74, jako součásti pozemku parc. č. 787/73, jako součásti pozemku parc. č. 787/73 a pozemku parc. č. 787/22, jako součásti pozemku parc. č. 787/79 a jako součásti pozemku parc. č. 787/82, jako součásti pozemku parc. č. 787/83 a jako součásti pozemku parc. č. 787/88 v části obce Z. v k. ú. Z. u T., hladina akustického tlaku v žádné z nočních hodin (22:00 do 6:00) nepřesáhla hranici 50 dB (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že zprovoznění komunikace přineslo do obytné lokality žalobců zvýšenou hlučnost. Když se začalo s výstavbou obytné zóny, byl znám záměr ohledně vybudování přeložky, územní plán však počítal s protihlukovým opatřením v podobě valu. Ještě před dokončením stavby byl územní plán změněn tak, že se nadále s protihlukovým valem nepočítalo. Protihlukové opatření se mělo provádět až podle výsledku měření za provozu. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by docházelo k překročení veřejnoprávních norem. Z provedených důkazů soud prvního stupně považoval za objektivní studii Zdravotního ústavu Plzeň, který vycházel ze znaleckého posudku Ing. Ládyše, přičemž se ztotožnil s argumentací žalobců, že hladina hluku výrazně a proti očekávání snižuje kvalitu bydlení, protože obyvatele zóny pronikání hluku značně obtěžuje. I když nedochází k přímému ohrožení jejich zdraví, je výrazně zhoršena kvalita bydlení. Z judikatury dovolacího soudu navíc plyne, že k zásahu do práv vlastníků může dojít i tehdy, pokud imise „nedosahují limitních nebo nadlimitních hodnot“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řešené věci je poměrně odlišná situace od situace uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11. Vlastníkem komunikace je zde stát, který disponuje správními orgány, které mohou provoz na komunikaci regulovat. V době, kdy se žalobci rozhodli pro stavbu rodinných domů, nevěděli o připravované výstavbě komunikace. Vycházeli z ujištění, že bude zabezpečena ochrana před hlukem. Byli proto zaskočeni, když zjistili, že k tomuto opatření nedojde. Soud prvního stupně dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3559/2012, ze kterého vyplývá, že není vyloučeno uložit povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemních komunikacích a že odepřít ochranu nadměrným imisím lze pouze tehdy, pokud k porušování práv žalobců nedochází v míře nepřiměřené dlouhodobě se formujícím poměrům v okolí komunikace. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, č. j. 35 Co 349/2015-331, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zdržet se nejpozději do jednoho roku od právní moci rozsudku obtěžování žalobců hlukem z pozemku parc. č. 795/8 v katastrálním území Z. u T., způsobeným provozem na pozemní komunikaci I/27 v úseku mezi 124. a 125. kilometrem, tj. hlukem pronikajícím na nemovitosti žalobců po pravé straně komunikace ve směru od P.., a to tak, aby v chráněném venkovním prostoru staveb jako součásti pozemku parc. č. 787/64, jako součásti pozemku parc. č. 787/63, jako součásti pozemku parc. č. 787/62, jako součásti pozemku parc. č. 74, jako součásti pozemku parc. č. 787/73, jako součásti pozemku parc. č. 787/73 a pozemku parc. č. 787/22, jako součásti pozemku parc. č. 787/79 a jako součást pozemku parc. č. 787/82, jako součástí pozemku parc. č. 787/83 jako součásti pozemku parc. č. 787/88 v části obce Z. v k. ú. Z. u T., hladina akustického tlaku v žádné z nočních hodin (22:00 do 6:00) nepřesáhla hranici 50 dB (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud neshledal oproti názoru soudu prvního stupně naplnění podmínek pro vyhovění negatorní žalobě podle § 1013 občanského zákoníku, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by hluk z předmětné komunikace vnikal na sousední pozemky žalobců v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezoval obvyklé užívání pozemků. Bylo naopak prokázáno, že jak komunikace, tak i domy žalobců byly kolaudovány a vycházelo se z příslušných územních plánů. Riziko ohrožení hlukem bylo zkoumáno při vzniku staveb. Žalobci věděli, že v jejich blízkosti bude vystavěna komunikace, kde bude silný provoz. Odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11. Jakmile žalobci postavili stavby, byla dokončena stavba komunikace bez protihlukových opatření, protože jich nebylo s ohledem na provedená měření třeba. Ani při prognóze navýšení dopravy nedošlo k porušení hygienických limitů. Soud přitom vyšel ze znaleckého posudku Ing. Ládyše, ze kterého vyplývá, že v chráněném venkovním prostoru nebyl hygienický limit v denní ani noční době překročen. Nelze tedy uzavřít, že by se nějak znehodnotily nemovitosti žalobců. Obtěžování hlukem není takové intenzity, aby překračovalo limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech, přičemž je třeba zohlednit i ráz lokality, který byl určen v době výstavby domů prostřednictvím výstavby přeložky. Očekávání žalobců nemůže být zmařeno, protože instalace protihlukové stěny byla vždy spojena s existencí nadlimitní hladiny hluku. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu proto, že odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu je předně nepřezkoumatelný, když absentuje konkrétní odůvodnění závěru odvolacího soudu o tom, zda došlo k naplnění podmínek § 1013 občanského zákoníku. Z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jaký závěr odvolací soud učinil o skutkovém stavu a jeho právním hodnocení, tedy zda odvolací soud žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene na straně žalobců nebo proto, že nebyly překročeny hygienické limity či proto, že žalobci byli v době nabytí vlastnického práva ke stavbám srozuměni s tím, že v jejich blízkosti povede obchvat obce. Pokud by měl soud navzdory soudu prvního stupně zamítnout žalobu proto, že žalobci neunesli důkazní břemeno o překročení hygienických limitů, měl je poučit podle § 118a občanského soudního řádu. Odvolací soud se dále řádně nezabýval místními poměry a zejména poměry v jiných obdobných lokalitách, přitom podle judikatury dovolacího soudu je třeba při posouzení, zda se jedná o obtěžování překračující míru přiměřenou poměrům, zkoumat nejen poměry místní, ale i druhové. Odvolací soud se však nezabýval tím, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry v lokalitě, v níž se nachází nemovitosti žalobců a pominul svou povinnost zjistit, jaká je přiměřená míra obtěžování hlukem v jiných obdobných lokalitách. Žalobci v době, kdy stavěli