22 Cdo 1517/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1517/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2018 Spisová značka:22 Cdo 1517/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1517.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 703 odst. 2 obč. zák. § 703 odst. 3 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 8. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 13.8.2018II.ÚS 2762/18JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto9.10.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1517/2018-246 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň a) I. R., b) S. A., obou zastoupených JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, proti žalované D. L, zastoupené Mgr. Pavlem Duškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 117/2014, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 91 Co 227/2016-171, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Každá ze žalobkyň je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované Mgr. Pavla Duška. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 23 C 117/2014-106, určil, že ke dni 3. 7. 2011 byly ve společném jmění manželů M. Z., zemřelého 3. 7. 2011, a žalované D. L. bytová jednotka v prvním nadzemním podlaží budovy v k. ú. M., spoluvlastnický podíl o velikosti id. 734/55535 na společných částech budovy nacházející se pozemcích parc. v k. ú. M. a spoluvlastnický podíl o velikosti id. 734/55535 na těchto pozemcích (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Určení vlastnického práva se žalobkyně domáhaly jako právní nástupkyně M. Z. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společné jmění (tehdy bezpodílové spoluvlastnictví manželů) M. Z. a žalované vzniklo 3. 12. 1993 uzavřením manželství a zaniklo smrtí M. Z. 3. 7. 2011. Dne 1. 11. 1999 vzalo Bytové družstvo P. (dále jen „bytové družstvo“) na vědomí smlouvu o převodu členských práv a povinností uzavřenou mezi J. R. a žalovanou, přičemž s členstvím v bytovém družstvu bylo spjato právo užívat byt. Bytové družstvo a žalovaná uzavřely dne 15. 11. 1999 smlouvu o nájmu k tomuto bytu a dne 27. 12. 1999 smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva. Dne 8. 6. 2003 uzavřely Ministerstvo financí České republiky a žalovaná smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví k nemovitostem podle § 60 a násl. zákona č. 219/2000 Sb. Předmětem převodu byl spoluvlastnický podíl na pozemcích parc. v k. ú. M., které tvoří jeden funkční celek s domem, ve kterém se nachází shora uvedená jednotka. Nalézací soud dovodil, že jestliže žalovaná nabyla právo k nájmu družstevního bytu dne 1. 11. 1999, tedy v době trvání manželství, vznikl 15. 11. 1999 - uzavřením nájemní smlouvy mezi žalovanou a bytovým družstvem - podle § 703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), společný nájem bytu manželů i společné členství manželů v družstvu. Jako neopodstatněnou shledal námitku žalované, že společný nájem bytu manželů ani společenství členství manželů v družstvu nevznikly, protože spolu žalovaná a M. Z. v této době trvale nežili; naopak vzal za prokázané, že žalovaná a M. Z. v této době spolu trvale žili. Na základě smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva uzavřené dne 27. 12. 1999 mezi bytovým družstvem a žalovanou se tak stala jednotka a příslušný spoluvlastnický podíl na společných částech domu (z důvodu společného členství manželů v družstvu) součástí společného jmění žalované a M. Z. Ze stejného důvodu nabyli žalovaná a M. Z. smlouvou uzavřenou 8. 6. 2003 mezi žalovanou a Ministerstvem financí České republiky do společného jmění manželů i spoluvlastnické podíly pozemcích, které tvoří jeden funkční celek s domem, ve kterém se nachází výše specifikovaná jednotka. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 91 Co 227/2016-171, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že výše uvedená jednotka a příslušné spoluvlastnické podíly tvořily k 3. 7. 2011 společné jmění M. Z. a žalované (výrok I.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud na základě zopakovaného a doplněného dokazování vzal za prokázané, že žalovaná a M. Z. spolu v roce 1999 (v době vzniku práva žalované na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu) trvale nežili a společnou domácnost ve smyslu trvalého soužití nevedli. Z tohoto důvodu se M. Z. nestal v roce 1999 členem bytového družstva a společným nájemcem jednotky. Byla-li v roce 1999 převedena jednotka a spoluvlastnický podíl na společných částech domu do vlastnictví člena družstva, stala se vlastníkem pouze žalovaná, protože M. Z. členem družstva nebyl (to samé rovněž platí o nabytí spoluvlastnického podílu na pozemcích funkčně spjatých s domem, ve kterém se nachází předmětná jednotka). Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Napadají postup odvolacího soudu, který doplnil dokazování o nové důkazy (svědecké výpovědi) vztahující se ke skutečnosti, zda spolu žalovaná a M. Z. v roce 1999 žili (a tedy zda vzniklo společné členství těchto osob v družstvu a společný nájem bytu manželů). Mají za to, že provedení těchto důkazů bylo v odvolacím řízení nepřípustné. Tím, že odvolací soud vyzval žalovanou k předložení dalších důkazů, nepostupoval nestranně a porušil zásadu koncentrace řízení a právo žalobkyň na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. I na základě doplněného dokazování mají žalobkyně za prokázané, že žalovaná a M. Z. vstoupili do manželství s úmyslem společného soužití a M. Z. od uzavření manželství až do své smrti bydlel v předmětném bytě. Z tohoto důvodu vzniklo podle § 703 odst. 2 obč. zák. (a ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3322/2009) společné členství manželů v bytovém družstvu, a proto nabyli předmětnou jednotku, spoluvlastnický podíl na společných částech domu i na příslušných pozemcích do společného jmění manželů. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Žalobkyně v části dovolání, ve které napadají procesní postup odvolacího soudu ve vztahu k doplnění dokazování, řádně nevymezují, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná a M. Z. spolu v rozhodné době roku 1999 trvale nežili, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3322/2009). Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouze