22 Cdo 1544/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1544/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2018 Spisová značka:22 Cdo 1544/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1544.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:čl. 11 odst. 4 předpisu č. 23/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 8. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 20.8.2018III.ÚS 2842/18JUDr. Radovan Suchánekodmítnuto25.6.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1544/2018-492 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně CEE INVEST ENERGY, a. s., se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 1727/108, identifikační číslo osoby 29385032, zastoupené JUDr. Matejem Zachvejou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 108, proti žalované PÍSEK OSTRAVA, s. r. o., se sídlem v Ostravě-Porubě, Slavíkova 1744/22, identifikační číslo osoby 26795213, zastoupené JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sokolská třída 451/11, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 58 C 5/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2017, č. j. 56 Co 292/2014-452, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2017, č. j. 56 Co 292/2014-452, se zamítá. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Krajský soud v Ostravě rozsudkem uvedeným shora potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2014, č. j. 58 C 5/2012-228, kterým žalované uložil, aby se zdržela zásahů do vlastnického práva žalobkyně k pozemku v katastrálním území P., spočívajících v ukládání, skladování či jiném nakládání s odpady či jinými obdobnými věcmi a v provozování jakékoliv hornické či jí (charakterem či rozsahem) obdobné činnosti na tomto pozemku, který je ve vlastnictví žalobkyně. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost (jen obecně) opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného změní občanského soudního řádu (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Dovolatelka obecně tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, tu však nekonkretizuje a dovolacímu soudu taková judikatura není známa (bod č. 112 dovolání). Odkaz dovolatelky na porušení principu dvojinstančnosti občanského soudního řízení neobstojí; dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, neboť právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009); jde však o zákaz překvapivých rozhodnutí, bez ohledu na to, v kolika instancích je věc projednána. Rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být pro dovolatelku překvapivé, neboť poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí dovolacího soudu v této věci ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017, musela další postup odvolacího soudu předvídat (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Pokud pak jde o reakci na argumentaci dovolatelky v rozhodnutí odvolacího soudu v části, týkající se nutnosti soukromoprávního titulu k těžbě, dovolací soud poznamenává, že odvolací soud byl vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g ve spojení s § 226 o. s. ř.), a tím byla ovlivněna reakce na argumenty účastníků. Rozhodnutí tak není v této části v rozporu s (nijak nevymezenou) judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka žádá, aby základní otázku, a to zda samotné stanovení dobývacího prostoru báňským úřadem umožňuje oprávněnému užívat cizí pozemek k těžbě nerostů, ať vyhrazených či nevyhrazených, jestliže nemá k užívání i soukromoprávní titul, dovolací soud vyřešil jinak, než jak byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017. Potud dovolání splňuje obligatorní náležitost – vymezení důvodu jeho přípustnosti. Pro takový postup však neshledal dovolací soud podmínky. Přitom řešení této otázky je pro posouzení věci rozhodující; žalovaná totiž netvrdí, že jí soukromoprávní titul k užívání pozemků svědčí, takže je-li existence takového titulu pro výkon jejích tvrzených oprávnění nezbytná, tak v případě, že titul není dán, je zamítavé rozhodnutí věcně správné, i kdyby snad v řízení došlo k procesním pochybením. Obecně je třeba konstatovat, že není žádný důvod pro vyloučení aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (LPS) na danou věc; i když snad některé doposud platné právní předpisy z doby před rokem 1990 mohou obsahovat relikty tehdejší priority tzv. socialistického společenského vlastnictví nad jinými jeho formami včetně širokých práv „organizací“ vůči soukromému majetku (to však není případ horního zákona v platném znění), je třeba je vykládat ve světle uvedené Listiny. Dovolací soud jasně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že samotné stanovení dobývacího prostoru báňským úřadem neumožňuje oprávněnému užívat cizí pozemek k těžbě nerostů, ať vyhrazených či nevyhrazených (§ 20 odst. 1 horního zákona), jestliže nemá k užívání i soukromoprávní titul. S argumenty uvedenými v rozhodnutí dovolání přímo nepolemizuje, uvádí však argumenty jiné, svědčící podle dovolatelky ve prospěch opačného názoru. K těm se uvádí: To, že ložisko vyhrazeného nerostu je ve vlastnictví státu, nikoliv vlastníka pozemku, má za následek, že vlastník pozemku jej nemůže využívat bez souhlasu státu (byť veřejnoprávního); neumožňuje však jen tak, bez příslušného soukromoprávního oprávnění, pozemek využívat k těžbě. K tomu viz argumentaci v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu, a dále též v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. května 2009, sp. zn. 4 As 68/2008. Pokud by tomu mělo být jinak, musel by postup báňského úřadu být v souladu se článkem 11 odst. 4 LPS, zejména by vlastník pozemku musel být účastníkem tohoto řízení (viz problematiku subjektivních mezí právní moci správních rozhodnutí – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2209/2015, pro oblast správního řízení viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008) a musela by mu být poskytnuta náhrada za omezení vlastnického práva; ani dovolatelka netvrdí, že by tomu tak bylo. Dovolatelka cituje názor Českého báňského úřadu z 25. 9. 2000; dovolací soud nezpochybňuje platnost a účinnost veřejnoprávních aktů v této věci vydaných, odkazuje však na názor vyslovený ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu; otázku ochrany vlastnického práva, která je zcela v pravomoci obecných soudů, musí soudy řešit podle nyní platného práva, a není tu právní předpis, který by umožňoval hornickou činnost na cizím pozemku bez zajištění soukromoprávního titulu k užívání pozemků. Ostatně i uvedený úřad konstatoval, že není oprávněn řešit vzájemné vztahy mezi soukromoprávními subjekty. To, zda a nakolik bude moci žalobkyně s pozemkem nakládat (bod č. 43 a násl. dovolání), je již věcí eventuálního správního řízení, a netýká se soukromoprávního vztahu mezi účastníky. K rekultivaci pozemku: Jde v podstatě o stejnou problematiku. Dovolací soud již v předchozím rozhodnutí s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 76/12, vysvětlil, že i k této činnosti na sousedním pozemku je třeba soukromoprávního oprávnění (souhlasu vlastníka). Zda šlo o nerost vyhrazený