22 Cdo 1554/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1554/2025-277 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. B, zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Rumunská 1720/12, proti žalované J. P., zastoupené Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze, Vojtěšská 23/15, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 82/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2024, č. j. 27 Co 260/2024-245, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 3 C 82/2023-167, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vymezeného podle geometrického plánu vyhotoveného GEO PROPERTY PLUS spol. s r. o. pod č. 394-10/2022 (jenž je nedílnou součástí rozsudku), který byl úředně ověřen oprávněným zeměměřickým inženýrem Ing. Janem Kubrichtem dne 12. 2. 2024 pod č. 21/2024 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 27 Co 260/2024-245, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 61 104 Kč; jinak výrok II a výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS st. 45/16). K tomu odkázala na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20 a § 132 o. s. ř. a související povinnost soudů zabývat se vším, co vyjde v řízení najevo, jakož i námitkami účastníků. Odvolacím soudem nebyly hodnoceny relevantní skutečnosti na straně obou účastníků stran vzniku držby a existence dobré víry. Rozhodnutí odvolacího soudu je vnitřně rozporné (možnost řádného i mimořádného vydržení žalobcem). Žalobce dále neprokázal své tvrzení, že se držby předmětného pozemku v roce 1994 skutečně ujal. Namítla, že v roce 1971 Místní národní výbor v XY neexistoval, pročež nemůže existovat dopis adresovaný R. P. ze dne 5. 2. 1971 ohledně zrušení cesty. Svědci A. i P. naopak potvrdili existenci cesty. Svědek A. navíc potvrdil existenci oplocení, které žalobce odstranil. S ohledem na další důkazy dospěl odvolací soud k nesprávným závěrům, které jsou navíc rozporné, neboť odvolací soud uzavřel, že se žalobce držby pozemku ujal v roce 1994, naproti tomu upozornil na vzrostlé letité dřeviny u plotu z obou stran. Žalobce se proto ujal držby později než v roce 1994, a to jednáním naplňujícím znaky nepravé držby. Pokud by soudy správně určily dobu, kdy se žalobce držby ujal, zabývaly by se též tvrzeným „vytrháváním geodetických kolíků“ umístěných při zaměřování v roce 2016. Mohlo tak dojít k porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nehodnocení skutečnosti, která vyšla v řízení najevo (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07). Soud prvního stupně též neměl uvěřit výpovědi P. M. Úvaha odvolacího soudu o vydržení je proto nesprávná. Upozornila, že ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 145/2023 (která je prakticky stejnou kauzou) mělo dojít k vydržení mimořádnému. Soud prvního stupně tak v obou případech posoudil obdobnou otázku odlišně. S poukazem na § 150 o. s. ř. nakonec považovala za nesprávné též vyčíslení nákladů řízení. Závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soud prvního stupně, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání žalované odmítnuto, případně zamítnuto. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 9. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Skutkové námitky pak tím spíše nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. 10. Dovolací soud předesílá, že dovolání žalované je na samé hraně projednatelnosti, neboť dovolatelka převážně polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, ve