22 Cdo 1610/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1610/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2018 Spisová značka:22 Cdo 1610/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1610.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 120 odst. 1 obč. zák. § 120 odst. 2 obč. zák. § 37 odst. 1 obch. zák. § 35 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 8. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1610/2018-221 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova 19, proti žalovanému P. K., zastoupenému Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 532/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2017, č. j. 14 Co 213/2017-199, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 25. 1. 2017, č. j. 7 C 532/2015-156, určil, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ na budově bez č. p./č. e., zemědělská stavba, stojící na pozemku parc. č. st. v k. ú. O. u P. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 14. 8. 2006 uzavřeli K. M. jako prodávající a žalobce a žalovaný jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byly pozemky parc. č. st. a, parc. č. a budova bez č. p./č. e., zemědělská stavba, stojící na pozemku parc. č. st. Následně uzavřeli 21. 12. 2012 K. M. jako prodávající a žalovaný jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byla budova bez č. p./č. e., zemědělská stavba, stojící na pozemku parc. č. st. K. M. provedl v letech 1994 až 1996 stavební úpravy a přístavbu ke stavbě nacházející se na pozemku parc. č. st. Přístavba ve tvaru „L“ navazovala na severní a západní stranu původní stavby. V katastru nemovitostí byla přístavba evidována jako samostatná stavba bez č. p./č. e. stojící na pozemku parc. č. st. (který vznikl oddělením od pozemku parc. č.), a to i když se fakticky nacházela rovněž na pozemku parc. č. st. Nalézací soud uzavřel, že provedenými stavebními úpravami původní stavby stojící na pozemku parc. č. st. a její přístavbou vznikla zcela nová, jediná stavba (jedna věc v právní slova smyslu podrobená jednotnému právní režimu) nacházející se na pozemku parc. č. st. Tuto věc nabyli žalobce a žalovaný do podílového spoluvlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 14. 8. 2006, a proto nemohl nabýt žalovaný vlastnické právo k části této stavby na základě kupní smlouvy ze dne 21. 12. 2012. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, č. j. 14 Co 213/2017-199, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ na budově bez č. p./č. e., zemědělská stavba, nacházející se na pozemcích parc. č. st. a v k. ú. O. u P., nyní v katastru nemovitostí evidované jako samostatná budova bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. a jako samostatná budova bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího i odvolacího řízení (výrok II. a III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci. Doplnil, že v posuzované věci zanikla původní stavba na pozemku parc. č. st. obestavěním a vznikla věc nová, stojící na pozemcích parc. č. st. a , jejíž jednotlivé části nemohou být podrobeny samostatně odlišnému právnímu režimu. Jestliže K. M. jako prodávající projevil svou vůli převést vlastnické právo k této stavbě na oba účastníky řízení kupní smlouvou uzavřenou 14. 8. 2006, stali se žalobce i žalovaný podílovými spoluvlastníky k celé stavbě (nikoliv jen k její části). Převáděl-li následně K. M. část stavby na žalovaného kupní smlouvou ze dne 21. 12. 2012, je tato kupní smlouva absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění (srov. § 37 odst. 2 obč. zák.). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V prvé řadě nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na základě úpravy stavby stojící na pozemku parc. č. st. a její přístavby provedené v letech 1994–1996 zanikla tato stavba obestavěním a vznikla stavba nová (jedna věc v právní slova smyslu) stojící na pozemcích parc. č. st. a. Namítá, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001) dochází při přestavbě stavby či její přístavbě k zániku stavby jako věci v právním slova smyslu v případě, že k určitému okamžiku není patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby (na základě úplné či částečné destrukce obvodových zdí prvního nadzemního podlaží), přičemž při posouzení, zda zanikla původní stavba, není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí. V posuzované věci je z provedeného dokazování zřejmé, že při úpravě původní stavby nacházející se na pozemku parc. č. st. k destrukci obvodových zdí nedošlo, a proto tato stavba jako věc v právním slova smyslu nezanikla. Poznamenává, že není z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zřejmé, jaké podmínky musí být naplněny, aby stavba jako věc zanikla obestavěním, resp. jaká kritéria jsou rozhodující pro posouzení zániku stavby tímto způsobem (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98). Jelikož podle žalovaného stavba nacházející se na pozemku parc. č. st. nezanikla a nebyla předmětem kupní smlouvy ze dne 14. 8. 2006, nabyl žalovaný vlastnické právo k této stavbě kupní smlouvou uzavřenou 21. 12. 2012. Zdůrazňuje, že při uzavírání kupní smlouvy v roce 2012 jednal s důvěrou ve správnost veřejného seznamu (katastru nemovitostí), ve kterém byla původní stavba stále evidována jako budova bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. – tedy jako samostatná věc. Z tohoto důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu deklarující vlastnické právo žalobce v rozporu se zásadou materiální publicity, s právem na ochranu dobré víry v právním styku i s obecnými principy ochrany vlastnického práva. Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., o