22 Cdo 1615/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1615/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 7. 2024 Spisová značka:22 Cdo 1615/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.1615.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Žaloba určovací Vydržení Vlastnictví Dobrá víra Dotčené předpisy:§ 3028 odst. 1,2 o. z. § 129 odst. 1 obč. zák. § 130 odst. 1 obč. zák. § 134 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:19. 8. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1615/2024-786 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce A. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovaným: 1) Zlatý anděl s. r. o., se sídlem v Českém Krumlově, náměstí Svornosti 11, IČO: 63887363, zastoupené JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 92/21, a 2) BOHEMIA PROPERTIES, a. s., se sídlem v Praze 9, Teplická 492, IČO: 62525204, zastoupené Mgr. Lenkou Vágnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Ovenecká 21a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 73/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2024, č. j. 8 Co 1327/2023-733, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2024, č. j. 8 Co 1327/2023-733, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Spor je v přítomné právní věci veden o vlastnictví části dvora mezi nemovitostmi ve vlastnictví účastníků; dovolacímu přezkumu je předloženo řešení právní otázky, zda mohl žalobce při započtení držby předchůdců, zejména města Český Krumlov (dále také jen „město“), a manželů F. nabýt vlastnické právo vydržením. Sporné pozemky byly původně ve vlastnictví státu a do vlastnictví města Český Krumlov přešly podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“) ke dni 24. 5. 1991. Část dvora spolu s domem a pozemkem dnes ve vlastnictví žalované 1), včetně sporných pozemků, byla městem Český Krumlov ke dni 30. 12. 1990 vložena do Českokrumlovského rozvojového fondu s. r. o., město však podle zjištění soudu i nadále užívalo spornou část dvora a ke dni 25. 7. 1994 převedlo vlastnické právo k ní na manžele F. a ti nemovitosti kupní smlouvou ze dne 27. 6. 1997 (s právními účinky od 3. 7. 1997) převedli žalobci. Ten se v souvislosti s řešením nepřesných zápisů v katastru nemovitostí, založených již v tzv. evidenci nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí (dále „zákon č. 22/1964 Sb.“), v roce 2003 dozvěděl, že sporné pozemky ve skutečnosti nenabyl, neboť město v době jejich převodu na manžele F. již nebylo jejich vlastníkem; podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného v této věci splněny nebyly. Žalobce tvrdil, že sporný pozemek vydržel se započtením doby držby předchůdců – manželů F. a města Český Krumlov, protože jej užíval v dobré víře sám do roku 2003, kdy zanikla jeho objektivní dobrá víra, že je vlastníkem, a tudíž i běh vydržecí doby (§ 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - dále také „zákon č. 40/1964 Sb.“ nebo „obč. zák.“). 2. Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 7 C 73/2019-684, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. stav. XY (zastavěná plocha nádvoří) o výměře 5 m2 v obci a katastrálním území XY, odděleného z pozemku parc. č. stav. XY zastavěná plocha a nádvoří o původní výměře 418 m2 v obci a katastrálním území XY geometrickým plánem č. 4404-121/2021, vyhotoveným Evou Pivoňkovou, ověřeným oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Michalem Hanušem dne 24. 8. 2021 pod č. 163/2021, který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku (výrok I), jakož i zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. stav. XY, zastavěná plocha a nádvoří, označeného na geometrickém plánu č. 4404-121/2021, vyhotoveného Evou Pivoňkovou, ověřeného oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Michalem Hanušem dne 24. 8. 2021 pod č. 163 jako část „A“ o výměře 30 m2 v obci a katastrálním území XY, který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku (výrok II); rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). 3. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval podruhé; předchozí rozsudek ze dne 23. 12. 2020, č. j. 7 C 75/2019-394, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2021, č. j. 8 Co 326/2021-472 (obsah tohoto zrušeného rozsudku včetně úvah o dobré víře předchůdců žalobce soud prvního stupně reprodukoval v novém rozsudku pod bodem 4 odůvodnění). V pořadí druhém rozsudku soud prvního stupně (prakticky doslovně) opakoval podstatnou část svého prvního rozsudku ve věci a také zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by výslovně uvedl, zda a v jakém rozsahu o tyto pasáže opírá své druhé rozhodnutí ve věci. Podle soudu prvního stupně žalobce kupní smlouvou od manželů F. nenabyl spornou část předmětného dvora a ani neprokázal, „že část tohoto dvora nevydržel“ (zde jde zjevně o překlep, správně: „vydržel“). Žalobce a jeho právní předchůdci manželé F. od 25. 7. 1994 za daných okolností (jim svědčící zápisy v katastru nemovitostí), mohli být v dobré víře, že jsou vlastníky části dvora, jehož další část, spolu s domem a pozemkem patřícím dnes žalované 1) byla městem Český Krumlov ke dni 30. 12. 1990 vložena do Českokrumlovského rozvojového fondu s. r. o. Vydržecí doba však podle soudu prvního stupně počala běžet až dnem nabytí vlastnictví domu č. p. XY a pozemku p. č. st. XY manžely F. kupní smlouvou ze dne 25. 7. 1994. Soud prvního stupně současně dovodil, že žalobce minimálně od roku 2000 již nekontroloval velkou část dvorku, který byl pronajímám právním předchůdcem žalované 1) vlastníkovi další sousední nemovitosti (společnosti Constantine s. r. o.), a z výše uvedeného tedy vyplývá, že vydržecí lhůta běžela pouze šest let (od 25. 7. 1994 do roku 2000). Nejpozději by však mohla skončit dne 5. 8. 2003, kdy se podle ručně psaného zápisu zaměstnance katastrálního úřadu dostavil žalobce k řešení otázky neplatného zákresu (hranic dvorku) ze dne 3. 8. 1988. Za daného stavu tak nebyla naplněna desetiletá vydržecí lhůta podle ustanovení § 134 obč. zák. 4. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 8 Co 1327/2023-733, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a odvolacího řízení (výroky II a III). 5. Pokud jde o samotnou držbu sporného pozemku (byť odvolací soud se zabývá jen jeho „užíváním“, tím však patrně rozumí jeho držbu) se v rozhodnutí uvádí: „Mezi účastníky je skutkově zásadně sporné období od 10. 10. 2000 do srpna 2003, když teprve tehdy uznává žalobce ukončení nerušeného užívání prostoru celého dvora. Tento skutkový spor (jakkoliv se mu podrobně žalobce v odvolání věnuje) nemá většího význam řešit dříve, než bude ujasněna oprávněnost závěru soudu prvního stupně o nedostatku dobré víry města Český Krumlov předtím, než došlo k prodeji parcely č. st. XY a domu čp. XY v k. ú. XY manželům F. Pokud by totiž tak, jak uzavírá soud prvního stupně, nebylo lze dobrou víru města Český Krumlov dovodit, bylo by bezpředmětné řešit, zda následná dobrá víra trvala až do roku 2003, neboť by v celkovém součtu ani tak nepřesahovala dobu devíti let“. Odvolací soud pokračuje: „Pokud jde o závěr okresního soudu o nedoložení dobré víry města Český Krumlov při užívání celého prostoru dvora, považuje tento závěr přitom odvolací soud za správný“. K držbě sporného pozemku odvolací soud totiž uvedl: „Město Český Krumlov se objektivně chovalo jako ten, kdo si udržuje právní panství nad celým prostorem dvora jako kdyby celý dvůr přináležel ke stavební parcele č. XY, a to po celou dobu od převedení parcely č. st. XY do Českokrumlovského rozvojového fondu s.r.o. až do okamžiku převedení parcely č. st. XY do vlastnictví manželů F.“. Z toho se podává, že město bylo v průběhu vydržecí doby držitelem pozemku, to však podle odvolacího soudu nemění nic na tom, že nebyla prokázána jeho dobrá víra jako držitele. 6. Odvolací soud k posouzení možnosti započíst dobu oprávněné držby předchůdce žalobce – města - dále uvedl: „Dobrá víra (oprávněná držba) a běh vydržecí doby jsou pojmově vyloučeny u vlastníka věci, neboť jeho vnitřní přesvědčení o tom, jak užívá ty které části svého majetku a jak si je z hlediska své vni