22 Cdo 1660/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1660/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 7. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1660/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1660.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1140 o. z. § 1143 o. z. § 1147 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1660/2025-219USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně NEWLAKITA s. r. o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova 885/24, IČO 27845567, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3221/2, proti žalovanému P. P., zastoupenému opatrovníkem Městskou částí Praha 12, Úřadem Městské části Praha 12, odborem sociálních věcí, sídlem v Praze 4, Generála Šišky 2375/6, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 34 C 12/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2022, č. j. 27 Co 192/2022-143, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2022, č. j. 34 C 12/2021-79, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a původní žalované, H. P. (dále také „původní žalovaná“), k pozemku parc. č. XY o výměře 724 m², pozemku parc. č. XY o výměře 231 m², jehož součástí je stavba č. p. XY (rodinný dům), a pozemku parc. č. XY o výměře 25 m², jehož součástí je stavba bez č. p. (garáž), vše zapsané pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY (dále také „nemovitosti“), a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví původní žalované (výrok I). Původní žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 225 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III). 2. Žalobkyně se žalobou podanou proti původní žalované, H. P., domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice řízení jsou podílovými spoluvlastnicemi těchto nemovitostí, přičemž žalobkyně vlastní ideální ¼, kterou nabyla příklepem v exekuční dražbě vedené proti synovi původní žalované, M. P., zatímco ta nabyla zbývající ¾ v rámci dědického řízení po tomto synovi. Mezi účastnicemi nebyl spor o obvyklou cenu nemovitostí, která činí 4 900 000 Kč. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že obě účastnice jsou schopny poskytnout druhé straně za její spoluvlastnický podíl přiměřenou náhradu. Jelikož nebylo možné nemovitosti v souladu s velikostí podílů reálně rozdělit, přistoupil soud k rozhodnutí o přikázání celé věci jednomu ze spoluvlastníků podle § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“). Při úvaze, komu mají být nemovitosti přikázány, zohlednil soud prvního stupně nejen velikosti spoluvlastnických podílů, ale rovněž osobní vazbu původní žalované k nemovitostem, způsob jejich nabytí, okolnost, že v nich měla trvalé bydliště, a také ekonomickou efektivitu přikázání věci tomu ze spoluvlastníků, který bude hradit nižší vypořádací podíl. Na základě komplexního posouzení dospěl k závěru, že původní žalovaná je k převzetí věci způsobilejším subjektem než žalobkyně, která k nemovitostem nemá osobní vztah a jejíž motivace byla vyhodnocena jako převážně investiční, směřující k dosažení zisku. 3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2022, č. j. 27 Co 192/2022-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok první rozsudku odvolacího soudu) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok druhý rozsudku odvolacího soudu). 4. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a zdůraznil, že reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné. Žalobkyně sama tuto nedělitelnost původně tvrdila, a její následný návrh na reálné rozdělení označil tudíž za účelový. Za použití § 1147 o. z. dospěl k závěru, že nemovitosti je namístě přikázat jednomu ze spoluvlastníků za přiměřenou náhradu, přičemž zohlednil zejména způsob nabytí podílu, citovou vazbu původní žalované k nemovitostem, schopnost hradit vypořádací podíl i zajistit správu věci prostřednictvím veřejného opatrovníka. Námitky žalobkyně týkající se omezení svéprávnosti původní žalované neshledal důvodnými, neboť výkon vlastnických práv opatrovníkem považoval za plnohodnotný a skutečnost, že původní žalovaná nebude nemovitost osobně využívat, nepovažoval za právně relevantní. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně neprokázala, že by sama byla vhodnějším nabyvatelem věci, a její argumentaci označil za spekulativní a vedenou snahou o dosažení ekonomického prospěchu. Uzavřel, že přikázání nemovitostí původní žalované je přiměřené, hospodárné a odpovídá účelu právní úpravy. Výrok o nákladech řízení považoval za správný s ohledem na povahu řízení jako iudicium duplex, nevybočující z ústavně konformní judikatury. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost odůvodňuje odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení odvolacím soudem. Má za to, že rozsudek soudu prvního stupně a odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména pokud jde o výklad a aplikaci § 1147 o. z. ve spojení s kritériem účelného využití věci. Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů přikázaly předmětné nemovitosti původní žalované, ačkoliv ta je osobou s výrazně omezenou svéprávností a trpí Alzheimerovou chorobou, pročež není schopna nemovitosti spravovat ani prostřednictvím veřejného opatrovníka. Akcentuje, že původní žalovaná již dříve prodala jinou nemovitost (bytovou jednotku), neboť její oprava a využití byla z hlediska zájmů opatrovanky neúčelná a nehospodárná, přičemž stejná argumentace se podle žalobkyně vztahuje i na nyní posuzované nemovitosti. Uvádí, že předmětné nemovitosti jsou v zanedbaném technickém stavu a vyžadují investice v řádu milionů korun, přičemž není reálné, aby původní žalovaná či její opatrovník takovou rekonstrukci realizovali. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů nechrání zájmy původní žalované, nevede k účelnému využití nemovitosti a ve svém důsledku může vést ke znehodnocení majetku. Namítá dále, že soudy přehlédly, že jako jediná je připravena nemovitost opravit a uvést do provozuschopného stavu. Podle jejího názoru soudy nerespektovaly smysl a účel institutu vypořádání spoluvlastnictví podle § 1147 o. z., který má vést k efektivnímu využití věci a přihlížet ke schopnosti konkrétního spoluvlastníka o věc pečovat. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, „že rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.“ 6. Žalovaný P. P., jakožto právní nástupce původní žalované [viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 2. 2025, č. j. 26 D 409/2023-194 (č. l. 189 procesního spisu), a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 3. 2025, č. j. 34 C 12/2021-199, vydané dle § 107 odst. 1 o. s. ř.], se prostřednictvím veřejného opatrovníka k dovolání vyjádřil s návrhem na jeho odmítnutí jako nepřípustného, neboť dovolatelka nevymezila žádnou konkrétní právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. a neoznačila žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož by se měl napadený rozsudek odchylovat. Argumentaci žalobkyně založenou na omezení svéprávnosti původní žalované označil za účelovou, neboť výkon vlastnických práv zajišťuje opatrovník se soudním dohledem. Zdůraznil, že žalobkyně neprokázala, že by právě ona byla vhodnějším nabyvatelem nemovitostí a vyložil, že řízení má vést k hospodárnému a účelnému využití věci a nikoli k maximalizaci zisku jednoho z účastníků. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se přednostně tím, zda dovolání obsahuje obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1