22 Cdo 1669/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1669/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 7. 2020 Spisová značka:22 Cdo 1669/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1669.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezpodílové spoluvlastnictví manželů Podnik Podnikání Podnikatel Přípustnost dovolání Dovolání (vady) Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění od 01.01.2013 § 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění od 30.09.2017 § 143 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění od 01.01.1992 do 31.07.1998 § 148a odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění od 01.01.1992 do 31.07.1998 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 10. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1669/2020-822 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. K. H. Ch., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem v Praze 4, Klapálkova 3132/4, proti žalované H. Ch., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, o zaplacení 13 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 142/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, č. j. 18 Co 369/2019-802, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 60 258 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalované JUDr. Lucie Horčičkové. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 1. 7. 2019, č. j. 12 C 142/2015-748, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 13 000 000 Kč spolu s úrokem prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 5. 2015 do zaplacení, a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům řízení (výrok II) i státu (výrok III a IV). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. 1. 2020, č. j. 18 Co 369/2019-802, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 13 000 000 Kč spolu s úrokem prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 5. 2015 do zaplacení (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů státu (výrok II) a účastníkům řízení (výrok III). Podstata věci spočívá v tomto: Žalobce požaduje po žalované zaplacení finančních prostředků ve výši 13 000 000 Kč, které podle svého tvrzení převedl na účet žalované v roce 2014 za účelem prosté správy s tím, že žalovaná byla povinna převést uvedené finanční prostředky žalobci zpět, jakmile o ně požádá. Žalovaná namítala, že tyto finanční prostředky představují část plnění, které žalobce obdržel v roce 2014 za prodej práv na dokumentaci, prototypů a dílů vrtulníků XY a XY (dále jen „projekt vrtulníků“), a představují tak část jejího podílu na příjmech plynoucích z prodeje projektu vrtulníků, který žalobce prodal v roce 2014 přibližně za 69 237 000 Kč. Z tohoto důvodu nemohlo na její straně vzniknout bezdůvodné obohacení, a proto není požadavek žalobce na zaplacení shora uvedené částky opodstatněný. Odvolací soud vyšel z toho, že účastníci řízení uzavřeli manželství 12. 9. 1995 a Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. 5. 1996 ve věci vedené pod sp. zn. 32 C 1/96, který nabyl právní moci dne 18. 9. 1996, zrušil bezpodílové spoluvlastnictví účastníků řízení z důvodů získání podnikatelského oprávnění na straně žalobce. Odvolací soud dále zjistil, že žalobce na základě smlouvy ze dne 19. 5. 2014 prodal projekt vrtulníků za částku 2 520 000 €. Vzal rovněž za prokázané, že žalovaná se účastnila obchodních schůzek a jednání týkajících se projektu vrtulníků, souvisejících zahraničních cest žalobce a vykonávala pro žalobce další pomocné práce spojené s prodejem projektu vrtulníků. Otázku, zda žalované svědčilo právo na podíl z prodeje projektu vrtulníků, posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998 (dále jen „obč. zák.“), neboť bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklo k 18. 9. 1996. Odkázal na § 148a odst. 3 obč. zák., podle kterého je-li podnikatelská činnost po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů vykonávána podnikatelem společně nebo za pomoci manžela, který není podnikatelem, rozdělí se mezi ně příjmy z podnikání v poměru stanoveném písemnou smlouvou; nebyla-li taková smlouva uzavřena, rozdělí se příjmy rovným dílem. Dovodil, že žalobce ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také jako „obch. zák.“), po dobu trvání manželství podnikal s projektem vrtulníků (žalobce zakládal společnosti, ve kterých byl akcionářem či jednatelem za účelem výroby vrtulníků; jelikož se mu však nepodařilo zajistit strategického partnera, projekt vrtulníků v roce 2014 se ziskem prodal). Podotkl také, že žalobce sám tvrdil, že byl podnikatelem na území SRN, a proto je nutné považovat jej za podnikatele na území ČR podle § 23 obch. zák. Dále vyšel z toho, že žalobce vykonával činnost související s projektem vrtulníků s pomocí žalované a mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o rozdělení příjmů z podnikání žalobce. Uzavřel, že žalovaná má právo podle § 148a odst. 3 obč. zák. na 50 % z příjmů žalobce získaných z jeho podnikání, tedy i z prodeje projektu vrtulníků. Finanční prostředky, které od žalobce po prodeji projektu vrtulníků obdržela, však nedosahují ani poloviny těchto příjmů. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení 13 000 000 Kč zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadený rozsudek „závisí na vyřešení otázky procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak,“ protože „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“ Žalobce má za to, že odvolací soud se měl primárně zabývat právní otázkou, zda projekt vrtulníků vůbec náležel do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků řízení. Uvádí, že projekt vrtulníků netvořil bezpodílové spoluvlastnictví manželů, jelikož jej, resp. jeho jednotlivé části nabyl za své výlučné finanční prostředky (žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, podle kterého „jestliže cena pořizované věci byla zaplacena zcela z výlučných prostředků jednoho z manželů a jen tento manžel byl účastníkem kupní smlouvy, pak tato věc nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nýbrž je jeho osobním vlastnictvím“). Pokud netvořil projekt vrtulníků součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů, musí být i finanční prostředky získané z prodeje projektu vrtulníků ve výlučném vlastnictví žalobce. Žalobce v dovolání dále napadá závěr odvolacího soudu, že jeho činnost související s projektem vrtulníků představovala podnikání ve smyslu § 2 odst. 1 obch. zák. Má za to, že odvolací soud v souvislosti s těmito závěry neprovedl žádné dokazování, ale vyšel z pouhého tvrzení žalobce, že se deklaroval jako podnikatel působící na území SRN. Odvolací soud vůbec nezkoumal, zda žalobce byl podnikatelem ve smyslu německého práva, a proto nelze bez dalšího ani uzavřít, že byl podnikatelem na území ČR. Rovněž nebylo prokázáno, že žalobce podnikal na základě živnostenského oprávnění na území ČR. V této souvislosti také namítá, že i pokud by bylo dovozeno, že žalobce byl podnikatelem, měl odvolací soud posoudit právní otázku, zda součástí podniku žalobce byl i projekt vrtulníků. Dovolatel dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3692/2016, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebyly věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů, přičemž soudní praxe dovodila, že takovou věcí zpravidla byl i podnik. Podnik mohl být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, avšak jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela. Podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se k 1. 8. 1998, kdy zákon č. 91/1998 Sb. nabyl účinnosti, předmětem společného jmění manželů nestal. Podle žalobce měl tedy odvolací soud zkoumat (za předpokladu, že činnost žalobce v souvislosti s projektem vrtulníků lze posoudit jako podnikání ve smyslu obch. zák.), zda projekt vrtu