22 Cdo 1701/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1701/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2021 Spisová značka:22 Cdo 1701/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1701.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana vlastnictví Dotčené předpisy:§ 1041 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 7. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1701/2020-187 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Delfex s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vinohradská 2165/48, IČO 24830691, zastoupené JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalované L. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Váverkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, o vydání věci, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 206/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2019, č. j. 8 Cmo 201/2019-152, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Martina Abrahama, advokáta se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2019, č. j. 19 Cm 206/2019-119, uložil žalované povinnost vydat žalobkyni knihu jízd společnosti Delfex s.r.o. za roky 2012, 2013, 2014 a 2015 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a svědečném (výrok III). K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2019, č. j. 8 Cmo 201/2019-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění výroku I (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že věc, jejíž vydání je předmětem tohoto řízení, nebyla žalobkyní dostatečně individualizována, tudíž je výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu neurčitý. Žalobkyně jasně nedefinovala, v jaké podobě knihu jízd požaduje, přičemž není ani zřejmé, zda se má jednat pouze o informaci o uskutečněných jízdách, anebo o věc v pravém slova smyslu. Žalovaná má za to, že pro dostatečnou individualizaci věci bylo nezbytné uvést i formu knihy jízd, resp. nosič jako existující hmotnou věc, na níž jsou požadované informace zachyceny. Žalovaná má za to, že projednávaný případ nelze podřadit pod usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, na něž odkazuje odvolací soud, neboť takto extenzivní výklad by byl v přímém rozporu s § 1041 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Namítá také, že napadený rozsudek není pro svou neurčitost materiálně vykonatelný; k tomuto odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2068/2005, s nímž je podle žalované napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Neurčitost výroku je podle žalované dána především tím, že jí napadené rozhodnutí fakticky umožňuje vydat jakoukoliv knihu jízd v jakékoliv formě, ad absurdum např. i v ústní formě či nevyplněnou. Dále namítá, že odvolací soud nedovoleným způsobem změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně, když tento výrok současně potvrdil, ale i změnil, a navíc nereflektoval změnu registrační značky předmětného vozidla s ohledem na změnu jeho vlastnictví z žalobkyně na žalovanou. Výrok soudu prvního stupně odvolací soud současně příliš zobecnil, tudíž výrok již nevyjadřoval to, čeho se žalobkyně domáhala, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato konkrétní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná v dovolání dostatečně nevymezila právní otázku, která je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, a která by měla být podle názoru žalované ve vztahu k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu posouzena odlišně. Kniha jízd jakožto předmět vydání byla podle žalobkyně v žalobě dostatečně individualizována, s čímž se v souladu s ustálenou judikaturou vypořádaly oba soudy nižších stupňů a není tedy důvodu pro to, aby dovolací soud posoudil věc jinak. Žalobkyně uvádí, že i ze vzájemné komunikace mezi ní a žalovanou jasně vyplývá, že žalovaná si je vědoma toho, jakou povinnost má vůči žalobkyni splnit. Judikatura citovaná odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí k řádné konkretizaci věci, která má být vydána, je podle žalobkyně přiléhavá. Žalobkyně nebyla povinna uvést, v jaké formě požaduje knihu jízd vydat, což správně vysvětlil již odvolací soud; soud navíc nebyl vázán doslovným zněním petitu žaloby. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné, případně jako nedůvodné zamítl, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalovaná v dovolání namítá, že kniha jízd, jejíž vydání je předmětem tohoto řízení, nebyla žalobkyní (ani pak ve výroku nalézacími soudy) dostatečně individualizována, zejména co se týče její formy, resp. nosiče. Projednávaný případ tudíž nelze podřadit pod usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, na něž odkazuje odvolací soud, a jeho rozhodnutí je proto pro svou neurčitost a nedostatečnou konkretizaci věci materiálně nevykonatelné, a tudíž v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2068/2005. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud svým rozhodnutím nevybočil z mezí ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle ustálené rozhodovací praxe, na niž správně odkazoval ve svém rozhodnutí i odvolací soud, je v žalobě o určení vlastnického práva k movité věci třeba věc označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci) žalovaného [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2004)]. V tomto rozhodnutí dovolací soud odkazoval rovněž na starší judikaturu Nejvyššího soudu, v níž se uvádí, že „ustanovení § 370 o. z. o. o popisu vindikované věci nelze vykládat tak rigorosně, že by byl nutný natolik zevrubný popis věci, aby ji bylo možné odlišit od všech věcí stejného druhu vůbec ve světě existujících. Postačí, je-li prokázána taková individualizace věci, aby byla dána určitost žalobní žádosti a věc bylo možné rozeznat od věcí stejného druhu jsoucích v držbě toho, proti komu se žalobce domáhá jejího vydání [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 1944, sp. zn. Rv I 1110/43 (Vážný 18 813), jehož závěry lze použít jak v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ale platí i nadále – nyní tím spíše, že podobné ustanovení jako obsahoval o. z. o. v § 370, má i občanský zákoník č. 89/2012 Sb., v § 1041 odst. 1 – srovnej usnesení Nejvyšš