22 Cdo 1736/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1736/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 8. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1736/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1736.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 1147 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 9. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1353/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1736/2025-245 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce B. S., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem se sídlem v Praze, Na příkopě 857/18, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze, Rumunská 1720/12, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 327/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, č. j. 16 Co 157/2024-212, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, č. j. 16 Co 157/2024-212, se zamítá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2024, č. j. 40 C 327/2022-142, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků jednak k budově č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY (dále též „předmětný dům“, nebo jen „dům“) a jednak k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY, v k. ú. XY (dále jen „pozemky“) – (výrok I) a nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z prodeje domu bude rozdělen mezi účastníky tak, že žalobci připadnou 2/3 a žalovanému 1/3 z tohoto výtěžku, a výtěžek z prodeje pozemků bude rozdělen mezi účastníky tak, že žalobci připadne 5/12 a žalovanému 7/12 z tohoto výtěžku (výroky II a III). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 27 658 Kč spolu s úroky (výrok IV). Ohledně nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a že oba účastníci jsou povinni zaplatit náhradu nákladů řízení České republice (výrok VI). Nakonec ještě řízení co do částky 23 721,14 Kč s úrokem zastavil (výrok VII) a co do částky 28 369,14 Kč s úrokem žalobu zamítl (výrok VIII). 2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 2. 2025, č. j. 16 Co 157/2024-212, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I, II, III potvrdil (výrok I) a ve výrocích IV, V, a VI rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezil tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Uvedl, že se v dovolání bude věnovat především čtyřem otázkám. První z nich se týkala vázanosti soudu způsobem vypořádání v pořadí daném § 1144 ve spojení s § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Dovolatel odvolacímu soudu i soudu prvního stupně vytýkal, že postupovaly zjevně nepřiměřeně, neboť jejich závěr o nemožnosti užít jiný postup než prodej ve veřejné dražbě, nebyl „dostatečně důkazně podložen“ a soudy se „dopustily nepřiměřeného zjednodušení“. K tomu uvedl několik rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se měly soudy při posuzování otázky pořadí při vypořádání odchýlit. Jako druhou předložil dovolatel otázku výkladu pojmu „náklady spojené s dělením věci“. Soudům vytkl, že zaměnily náklady na stavební úpravy nezbytné pro rozdělení věci s náklady potřebnými na opravu společné věci jako takové s ohledem na její současný faktický stav. Dovolatel dále nesouhlasil s posouzením otázky solventnosti účastníka řízení v kontextu přiměřené náhrady v případě přiřknutí celé věci. Namítal, že soud prvního stupně ani soud odvolací žalovaného nikterak nevyzvaly, aby svá tvrzení ohledně solventnosti doplnil, což s ohledem na § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) udělat měly, především pak za situace, kdy se jedná o řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, které je řízením ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž je především odpovědností soudu, aby opatřil příslušné podklady pro své rozhodnutí. Poslední otázka dovolatele se týkala výše přiměřené náhrady při tzv. flipování. Dovolatel poukázal na rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově, ve kterém se měl soud obdobně jako v projednávané věci zabývat zneužitím žaloby ze strany minoritního spoluvlastníka k vypořádání spoluvlastnictví za výrazně jinou cenu, než byla jeho prvotní investice. Dovolatel byl přesvědčen, že i v nyní projednávané věci dochází podáním žaloby ze strany žalobce ke zjevnému zneužití práva, které nemůže podle § 8 o. z. požívat právní ochrany. Z těchto všech důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Závěrem dovolatel navrhl také odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Vysvětlil, že by mu neprodleným nařízením dražby vznikla závažná újma, jelikož předmětný dům je jeho obydlím a prodej domu v dražbě by byl s ohledem na aktuální právní úpravu v podstatě nezvratným. K tomu připomněl silnou ústavní ochranu obydlí podle čl. 12 Listiny základních práv a svobod. 4. Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že by mělo být jako nepřípustné odmítnuto, jelikož se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a nejde ani o jiný z případů přípustnosti. Žalovaný v dovolání vycházel ze skutkových závěrů, které nebyly v řízení prokázány a ze kterých odvolací soud při svém rozhodnutí nevycházel. I pokud by se dovolací soud dovoláním zabýval věcně, žalobce je považuje za nedůvodné a mělo by být podle něj zamítnuto. K jednotlivým námitkám dovolatele uvedl podrobnější argumentaci. S ohledem na nepřípustnost a nedůvodnost dovolání nesouhlasil ani s návrhem na odložení právní moci nebo vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. V každém případě navrhoval, aby mu dovolací soud přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Na úvod musí dovolací soud upozornit, že vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššíh