22 Cdo 1738/2019 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1738/2019-130 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) V. L., narozeného XY, b) D. L., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Tomášem Slavíkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 42, proti žalovaným 1) F. V., narozenému XY, bytem XY, 2) L. K., narozenému XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 137/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2019, č. j. 13 Co 293/2018-89, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2019, č. j. 13 Co 293/2018-89, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. 10. 2018, č. j. 5 C 137/2018-63, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 5 C 137/2018-63, rozhodl o nahrazení projevu vůle žalovaných tak, že každý ze žalovaných je jako vlastník spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/4 na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „předmětný pozemek“ nebo „pozemek“) povinen učinit žalobcům nabídku ke koupi blíže specifikovanou ve výroku I, jejímž předmětem je tento spoluvlastnický podíl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že součástí společného jmění žalobců je spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na předmětném pozemku, který nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 27. 8. 1976 uzavřené mezi žalobci jako kupujícími a J. J., narozeným XY, jako prodávajícím. Každý z žalovaných nabyl vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/4 na předmětném pozemku kupní smlouvou ze dne 28. 2. 2017 uzavřenou mezi žalovanými jako kupujícími a J. J., narozeným XY, jako prodávajícím. J. J. nabyl vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/2 na základě usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 D 612/2016-11, které nabylo právní moci 7. 12. 2016, a jež bylo vydáno ve věci dodatečného projednání dědictví po J. J. Nalézací soud v poměrech projednávané věci aplikoval § 1124 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2017, podle kterého bylo-li spoluvlastnictví založeno pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit, a převádí-li některý ze spoluvlastníků svůj podíl, mají ostatní spoluvlastníci k podílu po dobu šesti měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví předkupní právo, ledaže spoluvlastník podíl převádí jinému spoluvlastníku nebo svému manželu, sourozenci nebo příbuznému v řadě přímé. Uvedl, že J. J. nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na předmětném pozemku na základě § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 460 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 13. 1. 1992, ke dni úmrtí J. J., tedy k 13. 1. 1992, a to i když usnesení soudu o dodatečném projednání dědictví nabylo právní moci dne 7. 12. 2016. Dovodil, že pro počátek běhu doby šesti měsíců rozhodné pro vznik předkupního práva je rozhodující právní moc usnesení soudu ve věci dodatečného projednání dědictví po J. J., neboť J. J. mohl plně vykonávat práva a povinnosti spojené s vlastnickým právem k tomuto spoluvlastnickému podílu až v okamžiku, ve kterém nabylo právní moci rozhodnutí, jímž mu bylo deklarováno nabytí vlastnického práva. Jelikož J. J. převedl spoluvlastnický podíl na žalované kupní smlouvou ze dne 28. 2. 2017, aniž ho nabídl žalobcům ke koupi, porušil předkupní právo žalobců zakotvené v § 1124 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2017. Z těchto důvodů soud vyhověl žalobě a svým rozhodnutím nahradil projev vůle žalovaných spočívající v nabídce ke koupi spoluvlastnického podílu. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, č. j. 13 Co 293/2018-89, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že J. J. porušil zákonné předkupní právo žalobců. Poukazují především na to, že spoluvlastnictví k pozemku bylo založeno již kupní smlouvou ze dne 27. 8. 1976 uzavřenou mezi žalobci jako kupujícími a J. J., na základě které převedl J. J. žalobcům vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. ½. Nabyl-li následně J. J. spoluvlastnický podíl v důsledku dědění (univerzální sukcese), nedošlo k založení spoluvlastnictví k věci jakožto právního institutu, a proto nebyl J. J. povinen učinit žalobcům nabídku ke koupi na základě předkupního práva zakotveného v § 1124 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2017. Dovolatelé proto považují v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za nevyřešenou právní otázku, zda předkupní právo upravené v § 1124 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2017, svědčí spoluvlastníkům rovněž v případě, zemřel-li jeden ze spoluvlastníků a jeho spoluvlastnický podíl nabyde v důsledku univerzální sukcese jeho právní nástupce. Mají za to, že v takovém případě ostatním spoluvlastníkům toto předkupní právo nesvědčí. V této souvislosti poukazují na „paradoxní“ závěr, že spoluvlastník mohl svůj spoluvlastnický podíl v období mezi 1. 1. 2015 a 31. 12. 2017 volně převádět, zatímco spoluvlastník, který podíl v tomto období zdědil, byl vázán předkupním právem podle § 1124 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2017. Navrhují, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne a žalobcům přizná právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci se v dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Mají za to, že pojem „založení spoluvlastnictví“ ve smyslu § 1124 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2017, je nutné interpretovat nejen v souvislosti s věcnou stránkou, nýbrž i se stránkou personální. Souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY bylo založeno v roce 1976, přičemž se jednalo o společenství J. J. a žalobců. Toto společenství konkrétních osob zaniklo smrtí J. J., tedy k 13. 1. 1992. K 13. 1. 1992 bylo založeno jiné společenství osob k dané věci, a to spoluvlastnictví žalobců a J. J., které však bylo vůči žalobcům i dalším osobám deklarováno až na základě právní moci rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví. Založení tohoto spoluvlastnictví, ke kterému došlo v důsledku smrti jednoho ze spoluvlastníků, tak žalobci nemohli nijak ovlivnit. V takovém případě svědčilo žalobcům předkupní právo zakotvené v § 1124 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2017, a proto byl J. J. povinen učinit žalobcům nabídku ke koupi, převáděl-li spoluvlastnický podíl v době šesti měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví. Neučinil-li tak, porušil předkupní právo žalobců. Mají tedy za to, že dovolání nespočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a proto navrhují, aby jej Nejvyšší soud zamítl. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dále označené otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), na