22 Cdo 179/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 179/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 3. 2025 Spisová značka:22 Cdo 179/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.179.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Žaloba určovací Vlastnictví Mimořádné vydržení (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 3066 o. z. § 1095 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 179/2025-676 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) K. J. W., b) F. W., c) S. M. S., všichni zastoupeni Mgr. Janem Czapkem, advokátem se sídlem v Orlové-Lutyni, Masarykova 1325, proti žalovaným: 1) R. E. Z., 2) E. M., 3) A. A., 4) S. J. A., 5) B. K., 6) M. A., 7) C. W., zastoupená opatrovníkem JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, 8) B. K., 9) E. W., 10) Z. S., 11) J. U., 12) E. W., 13) J. D., 14) Š. K., 15) J. V., 16) A. K., 17) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě, Lihovarská 1335/9, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 18 C 39/2016, o dovolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2024, č. j. 11 Co 163/2019-600, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Karviné (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 18 C 39/2016-337, určil, že původní žalobkyně a) W. W. je výlučným vlastníkem nemovité věci zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, a sice pozemku parc. č. XY - orná půda o výměře 21 285 m2 (výrok I) a že žalobce b) F. W, je výlučným vlastníkem nemovitých věcí zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, a sice pozemků parc. č. XY - trvalý trávní porost o výměře 839 m2, parc. č. XY - ostatní plocha o výměře 349 m2, a parc. č. XY - orná půda o výměře 11 004 m2 (výrok II) - (dále ,,předmětné pozemky“ nebo „pozemky“); výroky III a IV rozhodl o nákladech řízení. 2. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále také jen „žalovaná“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 11 Co 163/2019-600, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že určil, že spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY jsou žalobce a) a žalobkyně c) - právní nástupci původní žalobkyně a) W. W., každý z nich s podílem o velikosti ideální ½ (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky III a IV). 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky byly původně ve vlastnictví J. A., která je ještě za svého života rozdělila mezi své potomky, avšak změny vlastnictví nebyly intabulovány v polských pozemkových knihách. Právní předchůdci žalobců a žalobci - v textu také rozuměno původní žalobkyně a) a žalobce b) - pozemky dlouhodobě drželi v dobré víře, řádně je užívali a hospodařili na nich. V roce 1959 byly tyto pozemky v důsledku změny průběhu státní hranice převedeny z území Polské republiky na území Československé republiky. V pozemkové evidenci zůstala jako vlastník vedena J. A., ačkoliv ve skutečnosti již v té době byly nemovitosti fakticky v užívání původní žalobkyně a) a právních předchůdců žalobce b). Soud prvního stupně se zabýval právními tituly, na jejichž základě žalobci předmětné nemovitosti nabyli, a konstatoval, že ačkoliv tyto nebyly formálně zapsány v katastru nemovitostí, původní žalobkyně a) pozemek parc. č. XY získala od své matky na základě darovací smlouvy z roku 1950 a žalobce b) převzal držbu pozemků v roce 1993 po své babičce A. W., která je získala darováním od zapsané vlastnice J. A. Soud vzal v úvahu svědecké výpovědi a další důkazy, které potvrdily, že žalobci na pozemcích dlouhodobě hospodařili, plnili z nich daňovou povinnost a považovali je za své vlastnictví. Podstatným aspektem bylo posouzení dobré víry žalobců, přičemž soud prvního stupně dospěl k závěru, že při běžné opatrnosti neměli žalobci důvod pochybovat o svém vlastnickém právu, jelikož předmětné nemovitosti získali v rámci rodinných převodů a užívali je nepřetržitě desítky let. Soud prvního stupně také poukázal na skutečnost, že změny státních hranic a absence řádné intabulace v pozemkových knihách vedly k nesrovnalostem v pozemkové evidenci, což však nemělo vliv na faktický stav, tj. na držbu a užívání pozemků žalobci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci splnili podmínky řádného vydržení, neboť pozemky drželi nepřetržitě po dobu delší než deset let, přičemž byli v dobré víře, že jsou jejich oprávněnými vlastníky. 4. Odvolací soud doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že žalobci nemohli předmětné pozemky řádně vydržet, neboť neprokázali existenci právního titulu (a to ani domnělého), který mohl u obou žalobců vyvolat důvodné přesvědčení, že jim pozemky náleží. Shledal však, že v době jeho rozhodování již byly naplněny podmínky pro mimořádné vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 3066 o. z. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobci splnili podmínku dostatečně dlouhé doby držby, neboť původní žalobkyně a) W. W. držela pozemek již od roku 1950 a žalobce b) převzal držbu pozemků v roce 1993. Dále se proto zabýval otázkou, zda žalobci při uchopení držby jednali v nikoliv nepoctivém úmyslu nebo zda jejich držba nebyla úmyslně nepoctivá. Důkazní břemeno v tomto ohledu nesla žalovaná, která však neprokázala, že by žalobci získali předmětné pozemky nepoctivě, lstí či vedeni zlým úmyslem. Naopak odvolací soud zohlednil, že žalobci pozemky po desetiletí obhospodařovali, aniž by jejich právo někdo rozporoval, a že jejich držba byla důsledkem faktického předávání pozemků v rodině. Proto odvolací soud za použití výše uvedených ustanovení § 1095 a § 3066 o. z. konstatoval, že původní žalobkyně a) a žalobce b) nejpozději ke dni 1. 1. 2019 splnili podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva pozemků. Vzhledem k tomu, že původní žalobkyně a) v průběhu řízení zemřela, přešlo vlastnické právo k jednomu z předmětných pozemků na její dědice – současného žalobce a) a žalobkyni c), kteří se tak stali jeho spoluvlastníky, každý v rozsahu ideální jedné poloviny. 5. Proti výrokům I, I a IV rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též ,,dovolatelka“) dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Domnívá se, že v dané věci nebyly ze strany žalobců naplněny předpoklady pro mimořádné vydržení předmětných pozemků. Má totiž za to, že v důsledků podání žaloby na určení vlastnického práva podané u soudu prvního stupně dne 2. 2. 2016 v řízení, jehož účastníci byli dědici po zapsané vlastnici J. A. [na straně žalující původní žalobkyně a) a žalobce b)], došlo k přerušení či přetržení doby potřebné pro mimořádné vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 2. 2024 v řízení zahájeném u soudu prvního stupně dne 2. 2. 2016 (srovnej bod 2, části první článku II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky zaměstnancem, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b