22 Cdo 1853/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1853/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 9. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1853/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1853.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1853/2025-327 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně K. K., zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Baště sv. Ludmily 252/3, proti žalovanému M. Z., zastoupenému JUDr. Petrem Kališem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Týn 639/1, o určení promlčení práva služebnosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 20 C 92/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025, č. j. 28 Co 211/2024 283, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Kališe, Ph.D, advokáta se sídlem v Praze, Týn 639/1. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 20 C 92/2023-87, určil, že služebnost odpovídající právu věcného břemene užívání ve stejném rozsahu jako vlastník zřízená s oprávněním pro M. Z., s povinností k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba XY, č. p. XY, k pozemku parc. č. XY a k pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále jen „nemovitosti“), zřízená smlouvou o zřízení věcného břemene – bezúplatná ze dne 18. 8. 2006, právní účinky vkladu práva ke dni 21. 8. 2006 (dále jen „předmětná služebnost“), je promlčena (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II–IV). 2. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný naposledy užíval nemovitosti v roce 2013. Poté po dobu minimálně deseti let své právo užívání nevykonával. Z tohoto důvodu dospěl k závěru, že došlo k promlčení předmětné služebnosti [§ 109 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) ve spojení s § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)]. 3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2025, č. j. 12 Co 35/2025 55, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I, II změnil tak, že se zamítá žaloba na určení, že je předmětná služebnost promlčena (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). 4. Odvolací soud na základě doplněného a zopakovaného dokazování učinil odlišný skutkový závěr než soud prvního stupně, a sice že žalovaný nemovitosti navštívil minimálně na několik dnů v létě roku 2013, roku 2014 a roku 2015. To bylo důvodem, proč následně uzavřel, že právo služebnosti užívání nemovitých věcí nebylo v projednávaném případě promlčeno, neboť nebylo vykonáváno po dobu kratší deseti let [§ 3028 odst. 2 část věty před středníkem o. z. ve spojení s § 632 věta první o. z.] 5. Proti všem třem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně rozsáhlé dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Konkrétně měla za to, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i byla rozhodována otázka, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. K tomu vymezila rozsáhlé otázky a) a g), které se týkaly skutkových závěrů odvolacího soudu vyvozených především z výpovědi svědkyně M. Z., v nichž dovolatelka soudu vytýkala, že své rozhodnutí založil na nepřípustném důkazu messengerovou komunikací svědkyně, čímž měl obcházet zásadu koncentrace řízení. V další části dovolání namítala, že soud kromě zásady koncentrace řízení popřel také činnost prvostupňového soudu jako soudu nalézacího a soudu odvolacího jako soudu kasačního, čímž došlo k porušení zákonného a ústavního práva dovolatelky na spravedlivý proces. V části dovolání označené „V. specifikace dovolacích důvodů“ pod bodem 20 odvolacímu soudu vytkla, že své rozhodnutí založil na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a to i s ohledem na řádně provedené důkazní řízení soudem první instance a jím učiněné jednoznačné závěry o tom, že žalovaný naposledy užíval nemovitosti v srpnu 2013. Tím mělo dojít k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1491/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3703/2020). K tomu dodala, že žalovaný nedostál své zákonné povinnosti v koncentrační lhůtě řádně tvrdit všechny skutkové okolnosti, aby z jejich souhrnu vyplýval konkrétní skutkový děj (stav věcí). Aby bylo možné ze skutkového děje tvrzeného žalovaným odvodit faktické užívání nemovitostí v rozhodném období, musely žalovaným vylíčené skutečnosti alespoň připouštět závěr, který žalovaný při své obraně vyvozoval (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009). Měla za to, že žalovaným učiněná neurčitá a nedostatečná tvrzení před soudem první instance nemohla vést k závěrům, ke kterým dospěl odvolací soud v napadeném rozsudku a které jsou v příkrém rozporu se závěry soudu první instance. Soudu také vytkla, že se v odůvodnění rozsudku blíže nevěnoval zásadnímu tvrzení ohledně pojistky od čerpadla, pročež považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný s ohledem na nedostatek řádného odůvodnění. S ohledem na to, že napadený rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení, navrhla, aby ho dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že dovolatelka sice tvrdí nesprávné právní posouzení, nicméně nikde konkrétně nevymezuje, v čem by mělo spočívat. Uvádí ho pouze ve vztahu k domnělému prolomení zásady koncentrace řízení, přičemž její stanovisko bylo v průběhu dosavadního řízení ze strany žalovaného i odvolacího soudu přesvědčivě vyvráceno. Dále obecně uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázek, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny. Tyto případy přípustnosti však nespojuje s konkrétními otázkami hmotného nebo procesního práva. Veškerá argumentace dovolatelky se fakticky soustředí na posouzení skutkového stavu věci, nikoliv na pochybnosti ohledně aplikace hmotného nebo procesního práva, což není v dovolání přípustné. Proto považuje dovolání za zjevně nepřípustné a navrhuje, aby ho dovolací soud odmítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení. 7. Dovolání není přípustné. 8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 10. Na úvod musí dovolací soud poznamenat, že dovolání žalobkyně je s ohledem na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jakožto jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. na samé hranici projednatelnosti. Zároveň ani neobsahuje jednoznačně formulované zobecnitelné