22 Cdo 1864/2023 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1864/2023-445 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce statutárního města Brna, IČO 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupeného Mgr. Janem Hrabou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30a, proti žalované CZECHCITY a.s., IČO 26976960, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 74/10, zastoupené Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Jezuitská 14/13, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 65/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2022, č. j. 15 Co 202/2021-387, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2022, č. j. 15 Co 202/2021-387, se ruší a věc se Krajskému soudu v Brně vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 61 C 65/2019-336, určil, že žalobce je vlastníkem vozovek, parkovišť a chodníků o konkrétní výměře jako součásti konkrétních pozemků v katastrálním území XY, vyznačených v přiloženém geometrickém plánu č. 950-331/2018 vypracovaném MapKart s.r.o., IČO 25572822 (výrok I) a vozovek a chodníků o konkrétní výměře jako součásti konkrétních pozemků v katastrálním území XY (výrok II), dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že povrchy předmětných pozemků tvoří ucelený areál sloužící k přístupu k veřejnosti přístupným objektům umístěným na těchto pozemcích, a mají tak charakter veřejně přístupné účelové komunikace, což existenci samostatné stavby na ní stojící vylučuje. Odstraněním těchto staveb by došlo k znehodnocení nejen samotných pozemků, ale i k negativním dopadům na hospodářské využití objektů, k nimž komunikace slouží jako přístupové, a k narušení či zániku funkční souvislosti celého areálu. Nepovažoval proto ani za nutné zabývat se tím, zda všechny plochy byly zdokumentovány jako úpravy původního zpracování povrchu, či zda došlo ke změně dispozice cesty nebo zpevněné plochy, na které se dříve nacházela budova. Vybudování komunikací, které by byly ve vlastnictví nájemce, nebylo sjednáno ani v nájemní smlouvě s právním předchůdcem žalované, povrch byl upravován v souvislosti s podmínkami stanovenými nájemní smlouvou ve prospěch žalobce. Kupní smlouvu o převodu povrchů označil za nepříliš věrohodnou a rovněž za neurčitou. 3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem 8. 11. 2022, sp. zn. 15 Co 202/2021-387, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, že pro úvahu, zda zpevněné plochy vybudované na pozemku mají charakter samostatné věci či jsou součástí pozemku, je rozhodující, zda byly vybudovány na pozemku s charakterem účelové (případně místní) komunikace. Za podstatné považoval, jak jsou dané plochy stavebně vybudovány, nikoli jaký druh komunikace představují. Zabýval se proto tím, zda lze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a začíná stavba. Uvedl, že proti znaleckému posudku, který má náležitosti dle § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) neměli účastníci námitky, avšak otázka na určení jasné hranice mezi pozemkem a stavbou je otázkou skutkovou. Znalec sice mohl určit mimo jiné i to, zda hranice mezi dopravní stavbou a zemským povrchem je vizuálně patrná, a za tím účelem provést sondy, posouzení, zda je hranice jasná, však přísluší soudu. Podle názoru odvolacího soudu jasná hranice z fotografií nevyplývá, neboť „podloží pod zpevněnými plochami je promíchané“, není patrné (natož jasné), kde začíná štěrk (štěrkopísek) a kde hlína. Přestože jde tedy o dopravní stavby z hlediska veřejného práva, o samostatné stavby v občanskoprávním smyslu nejde. 4. Dodal, že jde o hraniční případ, proto zohlednil i to, že v době výstavby nemohl nikdo vzhledem k tehdy aktuální judikatuře předpokládat, že komunikace pokrytá živičným povrchem by měla být ve vlastnictví stavebníka (odlišného od vlastníka pozemku). Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 22 Cdo 1238/2020 a uvedl, že v dané věci jistě úmyslem pronajímatele a nájemce nebylo, aby zpevněné plochy na komunikacích vlastnil stavebník, neboť šlo o veřejné pozemky a město se o jejich údržbu po celou dobu staralo. Odlišné vlastnictví by tak bylo jednoznačně v rozporu s potřebou hospodářské a právní praxe. Otázku platnosti kupní smlouvy o převodu zpevněných ploch označil za právně nevýznamnou, stejně jako nedostatečná tvrzení o tom, které ze zpevněných ploch byly vybudovány nově a u kterých šlo jen o opravu. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 6. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky samostatnosti staveb a zpevněných ploch v občanskoprávním smyslu a při posouzení otázky, zda je mezi předmětnými stavbami a zpevněnými plochami a „zemskou plání“ jasná hranice (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, 22 Cdo 4051/2015, 22 Cdo 1238/2020, 22 Cdo 4003/2009 a 22 Cdo 2178/2012 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2280/18) a že nesprávně právně posoudil právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to za jakých podmínek je možné považovat hranici mezi stavbami a zpevněnými plochami a „zemskou plání“ za jasnou. 7. Uvedla, že u předmětných staveb se nejedná o zpracování pozemku pouhým navrstvením přírodních materiálů, sporné stavby byly ze stavebně-technického hlediska zpracovány zásadně odlišně, než tomu bylo v judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou odvolací soud odkázal. Odvolací soud se nevypořádal ani s tím, že znalec zjistil a z hlediska stavebně-technického popsal vizuálně patrnou (zřetelnou) hranici mezi stavbami a povrchem, a zřetelnou hranici označil za nedostatečně jasnou. Z judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1121/2008) přitom plyne, že je třeba vyjít z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba. Odkazuje dále na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2280/18, nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že tento nález lze považovat za ojedinělé a vybočující rozhodnutí, nikoli za obecné vodítko pro obdobné případy. Požadavek odvolacího soudu na míru přesnosti a jasnosti hranice mezi „zemskou plání“ a komunikací jde podle názoru dovolatelky nad rámec určený ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 a 22 Cdo 4051/2015), podle které postačí, že je hranice zjevná (zřejmá). Za odbornou otázku označila dovolatelka také posouzení možnosti „promíchávání“ materiálů uvnitř stavby komunikace. Nahrazení „odborného skutkového zjištění znalce“ vlastní úvahou soudu je dle dovolatelky v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1561/2010 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2280/18. 8. Úvahu o potřebě právní a hospodářské praxe opřel odvolací soud dle názoru dovolatelky o rozhodnutí Nejvyššího soudu, které na projednávanou věc nedopadá, neboť řeší vlastnictví a možnost převodu rozestavěné stavby. Odvolací soud navíc vyšel z neprokázaných předpokladů o tom, co bylo úmyslem pronajímatele, a o údržbě komunikací ze strany žalobce. Odvolacímu soudu dále vytýká, že odvolací námitku ohledně posouzení všech staveb jako veřejně přístupných účelových komunikací označil za nedůvodnou, přestože kumulaci všech zákonných znaků veřejně přístupné účelové komunikace řádně nezkoumal a žalobce je u většiny ani netvrdil. Otázku posouzení veřejně přístupné účelové komunikace tak vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4003/2009 a 22 Cdo 2178/2012). 9. Dodává, že tvrzení o vybudování předmětných zpevněných ploch v letech 1992-1993 nebylo nesporné, jak odvolací soud uvedl. V odůvodnění zároveň odvolací soud uvádí, že zpevněné plochy vznikly v 50. letech minulého století, v 70. letech byly rozšířeny a upraveny a v roce 1992 jen opravovány a modernizovány. To činí rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Odvolací soud rovněž vycházel z fotografií, které neodpovídají fotografiím v příloze znaleckého posudku, nejde tedy o fotografie v originále protokolu o zkoušce. Žalovaná vznesla námitku proti jejich pravosti a správnosti, postup odvolacího soudu považuje za rozporný s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2727/1999. Přestože žaloba neobsahovala dostatečná tvrzení tak, aby bylo jasné, které povrchy byly vybudovány zcela nově a u kterých šlo o opravu původních živičných povrchů, a sám žalobce tvrdil, že vybudoval „naprostou většinu“ a že „naprostá většina“ přestavuje veřejně přístupné účelové komunikace, odvolací soud rozhodl o všech površích, a řízení t