22 Cdo 1928/2008 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1928/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2008 Spisová značka:22 Cdo 1928/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1928.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 54 předpisu č. 219/2008Sb. § 55 předpisu č. 219/2008Sb. § 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1928/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího Zrůsta, ve věci žalobkyně G. H., zastoupené advokátkou, proti žalované ČR – Ministerstvu kultury ČR, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 104/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2008, č. j. 35 Co 405/2007-282, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2008, č. j. 35 Co 405/2007-282, a výrok III. o vydání věcí a výrok V. o nákladech řízení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2007, č. j. 20 C 104/2003-273, ve znění opravného usnesení ze dne 6. září 2007, č. j. 20 C 104/2003-290, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 5. 2. 1998, č. j. 22 C 7/97-36, vůči žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 18 914,76 DEM s příslušenstvím, 79 443, 30 Kč s příslušenstvím a vydání movitých věcí eventuálně zaplacení částky 55 600,- Kč. Soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně požadovala náhradu škody způsobenou jí rozhodnutím o vazbě a trestu odnětí svobody, následně zrušeným, a vydání věcí, které podle zrušeného rozhodnutí propadly státu. Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Praze z 5. 3. 1982, sp. zn. 5 To 22/82, byla žalobkyně uznána vinnou účastenstvím podle § 10 odst. 1 písm. b) trestního zákona na trestném činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) trestního zákona a na trestném činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1 trestního zákona, jichž se dopustil spoluobžalovaný P. H., a pro tyto trestné činy byl jim oběma uložen trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, trest propadnutí části majetku (peněžní částky) a trest propadnutí věcí (dřevořezby a jiné umělecké předměty). Ke stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. 4. 1992, sp. zn. 11 Tz 79/91, vyslovil, že uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl porušen zákon, a proto rozsudek Městského soudu v Praze i předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 14. 1. 1982, sp. zn. 3 T 0266/81, zrušil a zároveň přikázal prokurátorovi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc týkající se trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 trestního zákona, k jehož spáchání došlo tím, že P. H. v prosinci 1979 a lednu 1980 před státním notářstvím při projednávání dědictví po svém otci v rozporu se skutečností zahrnul do dědictví i věci, které nepatřily do pozůstalosti, zejména umělecké předměty, s cílem dosáhnout povolení jejich vývozu do ciziny, přičemž G. H. jej k tomuto jednání měla pohnouti, byla pak usnesením Obvodního státního zastupitelství pro P. 1 ze dne 9. 10. 1995, sp. zn. 1 Pv 239/93, odložena podle § 159 odst. 2 trestního řádu s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky odpovědnosti žalované za škodu podle § 6 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neboť žalobkyně nebyla zproštěna obžaloby a nedošlo k zastavení trestního stíhání ani k uložení mírnějšího trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 9. 1998, č. j. 22 Co 294/98-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu z 26. 9. 2001, č. j. 25 Cdo 608/99-67, zamítnuto. Rozhodnutí dovolacího soudu a rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny nálezem Ústavního soudu z 15. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 125/99. Ten dospěl k závěru, že obecné soudy vyložily § 6 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. restriktivně. Nevzaly v úvahu, že žalobkyni byla zrušeným trestním rozsudkem způsobena újma, neboť na jeho základě vykonala trest odnětí svobody a byl realizován trest propadnutí majetku. Soud prvního stupně rozsudkem z 8. 3. 2006, č. j. 20 C 104/2003-198, žalobu o zaplacení 327 395,58 Kč a 79 443,60 Kč s příslušenstvím a vydání uměleckých předmětů znovu zamítl. Nárok na náhradu škody z důvodu promlčení a žalobu na vydání věcí proto, že věci žalobkyně nemá v držení Ministerstvo kultury jako organizační složka státu, ale Národní galerie v P. (dřevěná socha Madony sousoší dvou světců) a Uměleckoprůmyslové muzeum v P. (všechny další žalobkyní požadované předměty s výjimkou poháru na nožce, bílo zlatý dekor). Jde o státní příspěvkové organizace a právnické osoby, kterým podle § 54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění pozdějších změn, přísluší hospodařit s majetkem. Podle § 55 odst. 1 tohoto zákona nabývají majetek pro stát a vlastním jménem vystupují v právních vztazích. Zřizovatelem příspěvkové organizace Muzea hlavního města P., která má v držení jednu z požadovaných věcí - pohár na nožce, bílo zlatý dekor s víčkem, je hlavní město P. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. října 2006, č. j. 35 Co 286/2006-239, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o vydání poháru na nožce, bílo zlatý dekor s víčkem, potvrdil, dále změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 43 670,80 Kč s příslušenstvím, a v zamítavých výrocích o vydání věcí a zaplacení částky 363 168,08 Kč zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud sice považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že Národní galerie v P. a Uměleckoprůmyslové muzeum v P. jsou jako státní příspěvkové organizace právnickými osobami, které vystupují vlastním jménem, avšak podle odvolacího soudu jen ve věcech, týkajících se majetku státu. Jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že vlastnicí movitých věcí je žalobkyně, pak nejde o majetek státu a tyto subjekty nemohou o jejím majetku před soudem jednat. Žaloba na vydání věcí by měla směřovat proti jejich zřizovateli, kterým je Ministerstvo kultury ČR. To nemá právní subjektivitu, neboť je organizační složkou státu a žalovaným musí být stát, za který tato složka jedná. Proti němu žaloba směřuje a bylo na soudu prvního stupně, aby bez zvláštního rozhodnutí Ministerstvo kultury ČR do řízení přibral. Ohledně vydání poháru není žalovaný stát pasivně legitimován, neboť je v držení příspěvkové organizace obce - hlavního města P. Soud prvního stupně rozsudkem z 28. 6. 2007, č. j. 20C 104/2003-273, ve znění opravného usnesení z 6. 9. 2007, č. j. 20 C 104/203-290, výrokem I. uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, aby zaplatila žalobkyni 35 772,50 Kč s příslušenstvím a 48 232,63 Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 279 162,95 Kč s příslušenstvím, výrokem III. uložil žalované České republice – Ministerstvu kultury ČR, aby vydala žalobkyni specifikované umělecké předměty, a výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Při rozhodování o vydání věcí vycházel z právního názoru odvolacího soudu. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 3. 1. 2008, č. j. 35 Co 405/2007-282, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III. o vydání věcí vůči žalované České republice – Ministerstvu kultury ČR potvrdil, změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Konstatoval, že žalobkyně má podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) právo na ochranu vlastnického práva k movitým věcem vůči tomu, kdo je neoprávněně zadržuje. Tím je žalovaná Česká republika – Ministerstvo kultury ČR, jak už odvolací soud uvedl v rozsudku z 20. 10. 2006, č. j. 35 Co 286/2006-239. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Aniž zmiňuje jeho přípustnost, vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr, že je subjektem, který movité věci žalobkyně drží. Národní galerie v P. byla zřízena zákonem č. 148/1949 Sb. a je státní příspěvkovou organizací s plnou právní subjektivitou. Právnickou osobou je i Uměleckoprůmyslové muzeum v P., které podle zřizovací listiny z 27. 12