22 Cdo 1928/2008 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1928/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího Zrůsta, ve věci žalobkyně G. H., zastoupené advokátkou, proti žalované ČR – Ministerstvu kultury ČR, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 104/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2008, č. j. 35 Co 405/2007-282, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2008, č. j. 35 Co 405/2007-282, a výrok III. o vydání věcí a výrok V. o nákladech řízení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2007, č. j. 20 C 104/2003-273, ve znění opravného usnesení ze dne 6. září 2007, č. j. 20 C 104/2003-290, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 5. 2. 1998, č. j. 22 C 7/97-36, vůči žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 18 914,76 DEM s příslušenstvím, 79 443, 30 Kč s příslušenstvím a vydání movitých věcí eventuálně zaplacení částky 55 600,- Kč. Soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně požadovala náhradu škody způsobenou jí rozhodnutím o vazbě a trestu odnětí svobody, následně zrušeným, a vydání věcí, které podle zrušeného rozhodnutí propadly státu. Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Praze z 5. 3. 1982, sp. zn. 5 To 22/82, byla žalobkyně uznána vinnou účastenstvím podle § 10 odst. 1 písm. b) trestního zákona na trestném činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) trestního zákona a na trestném činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1 trestního zákona, jichž se dopustil spoluobžalovaný P. H., a pro tyto trestné činy byl jim oběma uložen trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, trest propadnutí části majetku (peněžní částky) a trest propadnutí věcí (dřevořezby a jiné umělecké předměty). Ke stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. 4. 1992, sp. zn. 11 Tz 79/91, vyslovil, že uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl porušen zákon, a proto rozsudek Městského soudu v Praze i předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 14. 1. 1982, sp. zn. 3 T 0266/81, zrušil a zároveň přikázal prokurátorovi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc týkající se trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 trestního zákona, k jehož spáchání došlo tím, že P. H. v prosinci 1979 a lednu 1980 před státním notářstvím při projednávání dědictví po svém otci v rozporu se skutečností zahrnul do dědictví i věci, které nepatřily do pozůstalosti, zejména umělecké předměty, s cílem dosáhnout povolení jejich vývozu do ciziny, přičemž G. H. jej k tomuto jednání měla pohnouti, byla pak usnesením Obvodního státního zastupitelství pro P. 1 ze dne 9. 10. 1995, sp. zn. 1 Pv 239/93, odložena podle § 159 odst. 2 trestního řádu s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky odpovědnosti žalované za škodu podle § 6 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neboť žalobkyně nebyla zproštěna obžaloby a nedošlo k zastavení trestního stíhání ani k uložení mírnějšího trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 9. 1998, č. j. 22 Co 294/98-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu z 26. 9. 2001, č. j. 25 Cdo 608/99-67, zamítnuto. Rozhodnutí dovolacího soudu a rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny nálezem Ústavního soudu z 15. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 125/99. Ten dospěl k závěru, že obecné soudy vyložily § 6 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. restriktivně. Nevzaly v úvahu, že žalobkyni byla zrušeným trestním rozsudkem způsobena újma, neboť na jeho základě vykonala trest odnětí svobody a byl realizován trest propadnutí majetku. Soud prvního stupně rozsudkem z 8. 3. 2006, č. j. 20 C 104/2003-198, žalobu o zaplacení 327 395,58 Kč a 79 443,60 Kč s příslušenstvím a vydání uměleckých předmětů znovu zamítl. Nárok na náhradu škody z důvodu promlčení a žalobu na vydání věcí proto, že věci žalobkyně nemá v držení Ministerstvo kultury jako organizační složka státu, ale Národní galerie v P. (dřevěná socha Madony sousoší dvou světců) a Uměleckoprůmyslové muzeum v P. (všechny další žalobkyní požadované předměty s výjimkou poháru na nožce, bílo zlatý dekor). Jde o státní příspěvkové organizace a právnické osoby, kterým podle § 54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění pozdějších změn, přísluší hospodařit s majetkem. Podle § 55 odst. 1 tohoto zákona nabývají majetek pro stát a vlastním jménem vystupují v právních vztazích. Zřizovatelem příspěvkové organizace Muzea hlavního města P., která má v držení jednu z požadovaných věcí - pohár na nožce, bílo zlatý dekor s víčkem, je hlavní město P. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. října 2006, č. j. 35 Co 286/2006-239, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o vydání poháru na nožce, bílo zlatý dekor s víčkem, potvrdil, dále změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 43 670,80 Kč s příslušenstvím, a v zamítavých výrocích o vydání věcí a zaplacení částky 363 168,08 Kč zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud sice považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že Národní galerie v P. a Uměleckoprůmyslové muzeum v P. jsou jako státní příspěvkové organizace právnickými osobami, které vystupují vlastním jménem, avšak podle odvolacího soudu jen ve věcech, týkajících se majetku státu. Jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že vlastnicí movitých věcí je žalobkyně, pak nejde o majetek státu a tyto subjekty nemohou o jejím majetku před soudem jednat. Žaloba na vydání věcí by měla směřovat proti jejich zřizovateli, kterým je Ministerstvo kultury ČR. To nemá právní subjektivitu, neboť je organizační složkou státu a žalovaným musí být stát, za který tato složka jedná. Proti němu žaloba směřuje a bylo na soudu prvního stupně, aby bez zvláštního rozhodnutí Ministerstvo kultury ČR do řízení přibral. Ohledně vydání poháru není žalovaný stát pasivně legitimován, neboť je v držení příspěvkové organizace obce - hlavního města P. Soud prvního stupně rozsudkem z 28. 6. 2007, č. j. 20C 104/2003-273, ve znění opravného usnesení z 6. 9. 2007, č. j. 20 C 104/203-290, výrokem I. uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, aby zaplatila žalobkyni 35 772,50 Kč s příslušenstvím a 48 232,63 Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 279 162,95 Kč s příslušenstvím, výrokem III. uložil žalované České republice – Ministerstvu kultury ČR, aby vydala žalobkyni specifikované umělecké předměty, a výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Při rozhodování o vydání věcí vycházel z právního názoru odvolacího soudu. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 3. 1. 2008, č. j. 35 Co 405/2007-282, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III. o vydání věcí vůči žalované České republice – Ministerstvu kultury ČR potvrdil, změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Konstatoval, že žalobkyně má podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) právo na ochranu vlastnického práva k movitým věcem vůči tomu, kdo je neoprávněně zadržuje. Tím je žalovaná Česká republika – Ministerstvo kultury ČR, jak už odvolací soud uvedl v rozsudku z 20. 10. 2006, č. j. 35 Co 286/2006-239. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Aniž zmiňuje jeho přípustnost, vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr, že je subjektem, který movité věci žalobkyně drží. Národní galerie v P. byla zřízena zákonem č. 148/1949 Sb. a je státní příspěvkovou organizací s plnou právní subjektivitou. Právnickou osobou je i Uměleckoprůmyslové muzeum v P., které podle zřizovací listiny z 27. 12. 2000 vystupuje v právních vztazích svým jménem. Žalovaná proto považuje za správný názor soudu prvního stupně, k němuž dospěl v rozsudku z 8. 3. 2006. Zdůrazňuje, že příspěvkové organizace převzaly movité věci v roce 1982 od finančního odboru ONV P. 10 a žalovaná nemá možnost rozhodnutí o vydání věcí vykonat, neboť je nedrží. Jako zřizovatel příspěvkových organizací nemá ani právní nástroj k tomu, aby movité věci od jejich držitelů získala. Za neadekvátní považuje částku přisouzenou žalobkyni na nákladech řízení, neboť žalovaná byla přibrána do řízení až 28. června 2007. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o pasivní legitimaci ž