22 Cdo 1948/2023 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1948/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 3. 2024 Spisová značka:22 Cdo 1948/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.1948.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolací důvody Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. čl. 11 odst. 4 předpisu č. 2/1993 Sb. § 102 odst. 1 předpisu č. 183/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 4. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1194/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1948/2023-373 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) P. A., b) F. K., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, a c) J. D., proti žalovanému Středočeskému kraji, IČO 70891095, se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, o zaplacení 498 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 98/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, č. j. 12 Co 19/2023-337, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 100 Kč do 3 dnů do právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobci se domáhali náhrady za omezení vlastnického práva v období od 19. 3. 2016 do 19. 3. 2019, spočívajícího v tom, že územní rezerva, vztahující se na jejich pozemek, bránila realizaci výstavby na těchto pozemcích. Újmu vyčíslili na základě odborného posudku ve výši nájemného za užívání budoucí skladovací haly na tomto pozemku, jejíž výstavbu měli žalobci i jejich právní předchůdce v plánu, a uvedli, že v součinnosti s obcí XY bylo do pozemku investováno a zaplaceno za zhotovení inženýrských sítí. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 25 C 98/2019-305, uložil žalovanému povinnost zaplatit každému ze žalobců 166 000 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od 20. 3. 2019 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2023, č. j. 12 Co 19/2023-337, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit každému ze žalobců 166 000 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od 20. 3. 2019, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 4. Soud prvního stupně i odvolací soud rozhodovaly poté, co byly jejich rozsudky v této věci zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2636/2021. 5. Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí z následujících skutkových zjištění. Žalobci jsou na základě kupní smlouvy ze dne 9. 9. 2013 rovnodílnými spoluvlastníky pozemku par. č. XY v katastrálním území XY. Dne 19. 12. 2011 usnesením č. 4-20/2011/ZK o vydání Zásad územního rozvoje Středočeského kraje, které nabylo účinnosti dne 22. 2. 2012, byla do míst, kde se nachází pozemek žalobců, umístěna územní rezerva vysokorychlostní trati ve směru Beroun – hranice Středočeského kraje [§ 36 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Původní vlastnicí tohoto pozemku zahrnutého do územní rezervy (dále též jen „pozemek“) byla – i v době vydání uvedených zásad územního rozvoje – společnost MST DEVELOP, s.r.o. Ta investovala do pozemku částku ve výši téměř 1 500 000 Kč za účelem jeho připojení k inženýrským sítím. Vydáním zásad územního rozvoje žalovaný kraj omezil do té doby existující zastavitelnost pozemku. Pozemek již v tomto právním režimu prodala společnost MST DEVELOP, s.r.o. žalobcům, kteří prohlásili, že jim je dobře znám stav nemovitosti a že ji kupují ve stavu, v jakém se ke dni podpisu smlouvy nachází. 6. Odvolací soud dospěl k závěru, že omezení žalobců územní rezervou nepředstavovalo v dané věci kvalifikovaný zásah do jejich vlastnického práva, neboť pozemek zakoupili již zahrnutý do územní rezervy, o které věděli, museli tedy nutně počítat s tím, že vlastnické právo bude po nějaký čas omezeno, ale i s tím, že stavební záměr, se kterým pozemek koupili, nemusí být realizován vůbec. Tato okolnost se promítla i do kupní ceny (pokud se nejednalo o čirou spekulaci, což žalobci ani netvrdili). V době prodeje neměli v úmyslu budovu na předmětném pozemku postavit, jejich prokazatelný úmysl postavit nějakou stavbu se váže až k období po skončení žalovaného období, v žalovaném období žalobci takový úmysl ani netvrdili, natož aby nějaké náklady na přípravu konkrétní stavby v tomto období vynaložili. Přihlédl také k tomu, že v územní rezervě nejsou zakázány veškeré stavby, a na pozemku tak mohli žalobci zřídit stavby dočasné. Dodal, že nesprávné jsou i úvahy soudu prvního stupně o výši přiznané náhrady. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání. 8. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení otázek „hmotného a procesního práva týkajících se způsobu a rozsahu odškodnění vlastníka pozemku dotčeného územní rezervou, které dosud nebyly s konečnou platností vyřešeny a podle názoru žalobců mají být dovolacím soudem některé právní otázky vyřešeny jinak, než jak je vyřešil NS ČR v předchozím kasačním rozhodnutí“. 9. Dovolatelé uvádějí, že jde „zejména“ o otázku vlivu územní rezervy na výši kupní ceny ve vztahu ke způsobu nabytí pozemku zatíženého („dočasnou“) územní rezervou, ve vztahu k přechodu nároku na odškodnění z původního vlastníka na nabyvatele pozemku a k zachování shodného právního postavení žalobce jako nabyvatele pozemku, který vstoupil do všech práv svého právního předchůdce v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21, podle kterého smyslem investování do nemovitostí je očekávaný ekonomický prospěch; a neměl-li by z investice vlastníkovi plynout, postrádala by taková investice smysl. Dále o otázku způsobu vyčíslení vzniklé újmy v situaci, kde její výši lze jen odhadovat a soudem stanovit dle § 136 o. s. ř., a otázku, zda je dána dočasnost územní rezervy ještě v situaci, kdy od účinnosti opatření obecné povahy do zrušení územní rezervy uběhne doba 4 a více let, tj. zda lze posuzovat omezení vlastníka územní rezervou jako dočasné, trvá-li omezení v rozporu s postupy předvídanými platným právním řádem téměř deset let, a je tedy v rozporu s legitimním očekáváním vlastníka. 10. Za otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem „v plném rozsahu“ vyřešena, považují „otázku aplikace § 136 o. s. ř. a čl. 11 odst. 4 Listiny – navíc v intencích náhrady újmy vzniklé vlastníkovi pozemku v důsledku zamezení možnosti stavět na pozemku, na který bylo vydáno pravomocné územní rozhodnutí“. Při aplikaci § 136 o. s. ř. a čl. 11 odst. 4 Listiny se odvolací soud měl odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21. 11. Odvolacímu soudu dovolatelé dále vytýkají, že jim nedal možnost vyjádřit se k záměru změnit rozhodnutí soudu prvního stupně a k důvodům, které k tomu vedly, neposkytl poučení dle § 118a o. s. ř., vydal překvapivé rozhodnutí a uložil jim navíc povinnost k náhradě nákladů řízení, aniž by jim poskytl možnost argumentovat nevyjasněnou problematikou dané právní otázky a okolnostmi případu, a tím i možnou aplikací § 150 o. s. ř. Porušení práva na rovnost před zákonem a práva na spravedlivý proces spatřují dovolatelé také v tom, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým a právním závěrům, aniž by provedl dokazování. Poukazují také na to, že odvolací soud rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2049/21, kterým žalobci argumentovali a které je pozdější než kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, na danou věc neaplikoval. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že nález neřeší skutkově obdobnou věc. Z uvedeného nálezu dle jejich názoru jednoznačně plyne, že na nároku žalobců nemohou nic změnit ani okolnosti, za nichž žalobci předmětný pozemek do svého vlastnictví nabyli, jak nesprávně spekuloval i dovolací soud v předchozím kasačním rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2636/2021), neboť protiprávní stav existoval již v době, kdy pozemek vlastnil jejich právní předchůdce, který byl k náhradě vůči žalovanému rovněž oprávněn (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2328/2017 a sp. zn. 28 Cdo 4228/2015). 12. V dovolání žalobci dále uvádějí, že sám žalovaný posoudil žádost o odškodnění jako pouze předčasnou s odkazem na dočasnost územní rezervy, při posouzení jejich nároku odvolací i dovolací soud ignorovaly a nesprávně aplikovaly nález Ústavního