22 Cdo 2018/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2018/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 8. 2024 Spisová značka:22 Cdo 2018/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2018.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vypořádání SJM Dotčené předpisy:§ 742 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2018/2024-1090 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce B. H., zastoupeného Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem v Nymburce, Náměstí Přemyslovců 15, proti žalované M. H., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 29/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. 28 Co 45/2023-1033, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. 28 Co 45/2023-1033, se ve výroku I, vyjma části, kterou byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku V v bodě 1 ohledně částky 1 370 496 Kč a v bodech 2 až 11, výroku II a IV ruší a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 8 C 29/2021-584, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 12. 2022, č. j. 8 C 29/2021-609, ze zaniklého společného jmění manželů (dále také jen „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobce věci blíže specifikované ve výroku I a do výlučného vlastnictví žalované věci blíže specifikované ve výroku II. Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílu 1 320 486,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Poté zamítl návrhy žalobce a žalované na vypořádání věcí blíže specifikovaných ve výroku IV a V a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI–VIII). 2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zaniklé SJM tvoří mj. tři nemovité věci, a to pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, (dále jen „dům č. p. XY“) v hodnotě 9 200 000 Kč, pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, (dále jen „dům č. p. XY“) v hodnotě 7 900 000 Kč, oba v k. ú. XY, a pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY (dále jen „dům č. p. XY“) v hodnotě 4 200 000 Kč. Zásadní spor mezi účastníky byl v požadavku na přikázání domu č. p. XY, který chtěli oba účastníci přikázat do svého vlastnictví. Pokud jde o vztah účastníků k domu č. p. XY a přičinění se na jeho zhotovení, soud prvního stupně přičetl oběma stejnou míru. Následně soud prvního stupně připomněl, že výchozím pravidlem vypořádání SJM je rovnost podílů, z čehož vyplývá, že SJM má být vypořádáno tak, aby částka vypořádacího podílu byla co nejnižší. Proto soud rozhodl tak, že žalobci přikázal dům č. p. XY, který v té době žalobce užíval, a žalované dům č. p. XY a dům č. p. XY, který v té době užíval její otec. 3. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 28 Co 45/2023-1033, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III a V bodu 1 ohledně částky 3 951 Kč tak, že částka na vyrovnání podílů činí 2 518 211,10 Kč, a potvrdil ve výrocích I, II, zbývající části výroku V bodu 1 ohledně částky 1 370 496,90 Kč a v bodech 2 až 11 (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV). 4. Odvolací soud měl za prokázanou obvyklou cenu domu č. p. XY ve výši 10 600 000 Kč, obvyklou cenu domu č. p. XY ve výši 4 000 000 Kč a obvyklou cenu domu č. p. XY ve výši 9 300 000 Kč. Vyšel ze znaleckého posudku Ing. Dany Tollingerové, která obhájila své postupy a závěry i v konfrontaci se znalcem Ing. Milanem Kroupou, z níž vyplynulo, že rozdíl v jimi stanovené ceně domu č. p. XY (byť značný) je výsledkem použití odlišné metodiky; znalci se přitom shodli na tom, že neexistuje žádná obecně závazná metodika stanovení využitelné plochy. Metoda používaná Ing. Danou Tollingerovou byla z pohledu odvolacího soudu patrně pracnější a komplikovanější pro znalkyni samotnou, než postup uplatněný Ing. Milanem Kroupou, avšak zcela transparentní, ověřitelná, srozumitelná, a pro stanovení obvyklé ceny jednoznačně využitelná. 5. I odvolací soud akcentoval, že zcela zásadní spor byl mezi účastníky ohledně způsobu rozdělení domů mezi ně, přičemž oba žádali přikázání domu č. p. XY. Přihlédl ke skutečnostem, že v domě č. p. XY dlouhodobě žije otec žalované, že dům č. p. XY dlouhodobě využívá k vlastnímu bydlení žalobce, tj. jej i opotřebovává, a žalovaná naproti tomu do něj nemá již cca od roku 2019 přístup, je vyloučena z jeho správy, neovlivňuje jeho stav a realizuje svoji bytovou potřebu jinde. Žalovaná si naopak přála pořízení domu č. p. XY, postarala se o jeho nabytí, zajistila finanční prostředky na jeho výstavbu/rekonstrukci a obstarala projekt. Žalobce se sice podílel svou vlastní prací, což je zcela jistě nepominutelná zásluha, ale odvolací soud přesto zhodnotil vztah žalované k domu č. p. XY jako zásadnější. Zároveň žalovaná nechtěla dům č. p. XY a nebylo na místě jí ho vzhledem k okolnostem „nutit“. Podle odvolacího soudu nebylo na místě dům č. p. XY ani prodat (což by bylo zcela krajní řešení při vypořádání, kdy nelze postupovat jiným způsobem) jen proto, že v ní dlouhodobě bydlící účastník (žalobce) chce jinou nemovitost a tuto „vnucuje“ protistraně. Jako skutečnost ve prospěch žalobce pak odvolací soud hodnotil jeho nabídku na zaplacení vyšší částky na vyrovnání podílů z titulu dobrovolného navýšení ceny domu č. p. XY nad částku stanovenou znaleckým posudkem. Ve výsledku však měl za to, že shora uvedené důvody v souhrnu převažují ohledně přikázání domu č. p. XY ve prospěch žalované, pročež jí ho přikázal a v kontextu toho přikázal žalobci dům č. p. XY. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Považoval je za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí jednak závisí zčásti na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak zčásti na vyřešení právních otázek, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, popř. by měly být zčásti vyřešeny jinak. Předložil otázku, „kterému z účastníků soud přikáže do výlučného vlastnictví jednotlivé funkční celky nemovitostí, zejména pak funkční celek tvořený pozemkem parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemkem parc. č. XY v k. ů. XY“, otázku „výše vypořádacího podílu“, otázku „vypořádání závazků z refinancovaných úvěrů“, otázku „nároku žalobce na vypořádání vnosu ve výši 306 378 Kč“ a otázku „uplatnění nároku na disparitní vypořádání ve prospěch žalobce“. Jako otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou dovolatel označil otázku, jaký význam je třeba přikládat kritériu pro „faktické rozdělení věcí“ mezi účastníky, které spočívá v tom, že žalobce nabídl na vypořádání domu č. p. XY výrazně vyšší cenu, než jaká byla zjištěna znaleckým posudkem. S ohledem na judikaturu měl podle dovolatele odvolací soud takové nabídce přiznat zcela rozhodující význam. Přípustnost dovolání pak shledal i v tom, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 925/2023, neboť odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na prodej nemovitosti, o kterou nemá nikdo z rozvedených manželů zájem, a rozdělení výtěžku. Dále namítl, že odvolací soud pochybil, jestliže nevypořádal úvěr žalobce vůči Air bank, a. s., s odůvodněním, že se jedná o nový úvěr pořízený po zúžení SJM, neboť šlo o refinancování úvěru spadajícího do SJM. Jako další otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou tak dovolatel označil otázku, zda by mělo být na situaci, kdy nový úvěr (mimo režim SJM) je pouze refinancováním dřívějšího společného úvěru (v režimu SJM) a byl splacen jen jedním z manželů z jeho výlučných prostředků, pohlíženo jako na vnos, potažmo tzv. transformovaný vnos. Nebylo by podle něj logické takovou položku jako vnos nevypořádat, protože by takový postup vedl pouze k dalšímu navazujícímu soudnímu sporu (o vydání bezdůvodného obohacení). Pokud by tato otázka již v judikatuře řešena byla, pak měl dovolatel za to, že je přípustnost dovolání založena tím, že by tato právní otázka měla být posouzena jinak. K otázce „nároku žalobce na vnos ve výši 306 378 Kč“ odvolacímu soudu vytkl, že formalistickým procesním postupem mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1020/16). Odvolacímu soudu také vytkl, že se při řešení otázky disparity podílů v nep