22 Cdo 2076/2010 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2076/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2012 Spisová značka:22 Cdo 2076/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2076.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Právní úkony Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 347 předpisu č. 109/1964Sb. § 763 odst. 1 obch. zák. § 24f předpisu č. 109/1964Sb. § 24g předpisu č. 109/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2076/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, identifikační číslo osoby 00033243, zastoupeného JUDr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalované INOR, spol. s r. o., se sídlem v Praze 8, Ke Stírce 5/1766, identifikační číslo osoby 44796048, zastoupené JUDr. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 573/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 69 Co 226/2009-344, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 69 Co 226/2009-344, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. února 2009, č. j. 5 C 573/2005-278, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Předmětem řízení bylo určení vlastnictví ideálního podílu ve výši 81/100 k budově, postavené na pozemku v katastrálním území J. Tento podíl byl předmětem hospodářské smlouvy o převodu nemovitosti, uzavřené 30. 12. 1991 mezi původním žalobcem Pražským stavebním bytovým družstvem jako prodávajícím (dále jen „smlouva“ a „družstvo“) a žalovanou jako kupující. Žalobce, insolvenční správce původního žalobce a jeho procesní nástupce, má za to, že smlouva je neplatná, a to především z toho důvodu, že za družstvo nebyla podepsána k tomu oprávněnými osobami. Též se domnívá, že žalovaná nenabyla vlastnictví ani vydržením. Družstvo je proto výlučným vlastníkem budovy, nikoliv jen vlastníkem ideálního podílu ve výši 19/100. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozhodl ve věci původně rozsudkem ze dne 12. listopadu 2007, č. j. 5 C 573/2005-154, kterým žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná vlastnické právo ke spornému podílu vydržela. Městský soud v Praze jako soud odvolací tento rozsudek usnesením ze dne 13. května 2008, č. j. 15 Co 52/2008-183, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesení odůvodnil závěrem, že soud prvního stupně neuvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Soudu prvního stupně též vytkl, že nezaujal jasné stanovisko k otázce platnosti smlouvy a že nezkoumal, zda osoby, které smlouvu za družstvo podepsaly, byly za něj oprávněny jednat, a zda o tom žalovaná věděla, resp. vědět mohla. Dále uvedl, že otázka, zda žalovaná mohla vědět o případném překročení oprávnění osob jednajících za žalobce, byla podstatná i pro posouzení dobré víry žalované. Na toto posouzení by mohlo mít vliv, kdyby za žalovanou podepsaly smlouvu osoby, které byly zaměstnanci družstva. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 27. února 2009, č. j. 5 C 573/2005-278, určil, že žalobce je vlastníkem budovy „i ve zbývajících 81/100 ideálního spoluvlastnického podílu k celku.“ Soud prvního stupně zjistil, že právní úkony, pro které je předepsaná písemná forma, byli v době uzavření smlouvy za družstvo oprávněni činit předseda (popřípadě místopředseda) a další člen představenstva družstva a že smlouvu za družstvo podepsali JUDr. K. V. jako předseda představenstva a Mgr. V. P. jako členka představenstva, jimiž však v té době nebyli, neboť do podnikového rejstříku byli zapsáni až 16. 7. 1992 „s odkazem na členskou schůzi z 30. 6. 1992.“ Soud zjistil, že uvedení již v době uzavření smlouvy ve funkcích nebyli, přestože žalovaná předložila zápis ze shromáždění delegátů z 18. 3. 1991 a zápis ze zasedání představenstva družstva z 21. 11. 1991, kterými měly být jejich funkce v době uzavření smlouvy prokázány. Soud uvedl, že „vzhledem ke všem zjištěným okolnostem nemá žalovaná strana morální zábrany pozměňovat staré listiny nebo je dokonce ’vyrábět‘“; za nelogické považoval, že by zápis o volbě představenstva nebyl předložen rejstříkovému soudu. „Pokud pak žalovaná chtěla jinými důkazy prokázat údajné jiné složení představenstva v roce 1991 než to, které bylo zapsáno v obchodním rejstříku, soud provedl všechny důkazy žalovanou navrhované a nelze než konstatovat, že všechny provedené důkazy jsou velmi pochybného charakteru.“ Dále soud zjistil, že jako předseda představenstva a člen představenstva zapsaní v obchodním rejstříku podepsali JUDr. K. V. a Mgr. V. P. dne 22. 3. 1993 dodatek ke smlouvě, jímž pro účely zápisu do katastru nemovitostí upřesnili spoluvlastnické podíly na budově tak, že družstvu náleží podíl 19/100 a žalované 81/100. Aniž by se soud zabýval právním významem tohoto dodatku, uzavřel, že smlouva byla neplatná, protože byla za družstvo podepsána osobami, které k tomu nebyly oprávněny, a žalovaná o tom věděla, neboť jejím jednatelem a zároveň společníkem byl Ing. J. B., jenž byl od 2. 5. 1978 do 31. 12. 1991 členem i zaměstnancem žalobce. Soud se zabýval i námitkou vydržení vlastnického práva a dospěl k závěru, že vzhledem k vědomosti o neplatnosti smlouvy nemohla být žalovaná v dobré víře, že jí spoluvlastnický podíl k budově náleží, a proto jej vydržet nemohla. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Uplatnila v něm všechny tři dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že – aniž se s jejím návrhem vypořádal – neprovedl důkazy, které v odvolacím řízení navrhla k prokázání tvrzení, že JUDr. V. a Mgr. P. byli v době podpisu smlouvy ve funkcích, které deklarovali. Má za to, že tyto důkazy byly přípustné, jelikož nebyla soudem prvního stupně poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Rozsudek soudu prvního stupně byl přitom pro ni překvapivý a nepředvídatelný, neboť soud prvního stupně oproti svému předchozímu rozsudku zcela změnil skutkové i právní hodnocení. Dále žalovaná zpochybnila hodnocení důkazů učiněné soudem prvního stupně a převzaté soudem odvolacím a ohradila se proti obviněním, že pozměňovala či padělala listinné důkazy. Nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně, že bylo prokázáno, že JUDr. V. a Mgr. P. v době uzavření smlouvy nezastávali deklarované funkce v představenstvu. Domnívá se, že lze sice obecně připustit úvahy, zda žalovaná unesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že funkce zastávali, ale v žádném případě nebyl prokázán opak. Dodala, že JUDr. V. a Mgr. P. veřejně vystupovali jako předseda a členka představenstva a že to svědci potvrdili, tudíž byla v dobré víře, že jimi jsou. Za zásadní žalovaná považuje to, že dodatek ke smlouvě podepsaly dne 22. 3. 1993 osoby, které nesporně byly oprávněny za družstvo jednat, čímž družstvo původní smlouvu, pokud by byla neplatná pro předchozí nedostatek jednatelského oprávnění, dodatečně schválilo, a tudíž na ni podle § 24g hospodářského zákoníku má být nahlíženo jako na platný právní úkon. Nalézacím soudům vytýká, že se touto okolností nezabývaly. S ohledem na to je podle žalované též třeba jinak posoudit otázku případného vydržení vlastnického práva – žalovaná byla nejpozději od uzavření dodatku držitelem v dobré víře. Konečně namítla, že odvolací soud nevzal na vědomí důsledky změny žalobce. Jestliže potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, podle kterého je žalobce vlastníkem spoluvlastnického podílu k budově, a v průběhu řízení se žalobcem stal místo družstva jeho insolvenční správce, byl v důsledku toho jako vlastník určen on. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou a řádně zastoupenou osobou nejprve zkoumal, zda je přípustné. Žalovaná přípustnost dovolání opírá o § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle nějž je přípustné dovolá