22 Cdo 2151/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2151/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 4. 2024 Spisová značka:22 Cdo 2151/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2151.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Předkupní právo Dotčené předpisy:§ 3056 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:15. 5. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2151/2022-388 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Michalem Honem, advokátem se sídlem v Brně, Staňkova 103/18, proti žalovanému Z. Š., zastoupenému JUDr. Kristýnou Oberfalcerovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 64/3, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 48/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2022, č. j. 14 Co 37/2021-359, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 502 Kč k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Kristýny Oberfalcerové, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhá práva tzv. retraktu podle § 2144 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“); nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením kupní smlouvy ohledně podzemní stavby vinného sklepa. Svůj požadavek odůvodnil tím, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY. Pod pozemkem parc. č. XY se nachází vinný sklep, který podle žalobce tvoří příslušenství domu č. p. XY, a proto k němu má předkupní právo ve smyslu § 3056 odst. 1 o. z. 2. Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. 5 C 48/2016-317, žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením kupní smlouvy ohledně podzemní stavby vinného sklepa zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně uzavřel, že nejsou naplněny zákonné podmínky pro uplatnění předkupního práva podle § 3056 odst. 1 věta prvá o. z. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno vlastnické právo žalobce k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY a pozemku parc. č. XY, pod kterým se nachází vinný sklep. Vinný sklep je samostatnou nemovitou věcí a netvoří součást pozemku. K oddělení vlastnických vztahů došlo již před rokem 1945 v souvislosti s převodem nemovitostí na poslední vlastníky německé národnosti, kterým byly dům a pozemky zkonfiskovány (manžele S.). V té době již byla zapsaná ve vložce pozemkové knihy číslo 552 služebnost sklepa, která jako povinné osoby tížila právní předchůdce žalobce (jeho rodiče) tak, aby respektovali právo vlastníků sklepa využívat k přístupu do sklepa jejich rodinný dům. Sklep byli oprávněni z titulu vlastnického práva využívat nejprve přídělci usedlosti číslo XY, když součástí přídělu byl i předmětný sklep (a to zjevně v souvislosti s tím, že byl zapsán na stejném listu vlastnictví jako uvedená usedlost pro poslední německé vlastníky manžele W.), a poté jeho další vlastníci, na něž byl sklep samostatně převáděn, a to od roku 1949 syn manželů P., od roku 1990 manželé L., po roce 2010 společnost R. R. s. r. o., a od roku 2015 žalovaný. Nebylo prokázáno, že by do roku 1990 sklep jeho tehdejší vlastníci užívali, nicméně minimálně od roku 1990 sklep již užíván svými vlastníky byl. Zároveň žalobce uvedl, že on ani jeho právní předchůdci sklep neužívali a že ho za své vlastnictví nikdy nepovažovali. Z uvedeného je zjevné, že sklep přestal být s domem, který původně patřil „zřejmě stejným vlastníkům“, užíván již v době, kdy náležel posledním „německým“ vlastníkům; tedy předtím, než byly všechny předmětné nemovitosti v obci XY po druhé světové válce zkonfiskovány. S ohledem na právní samostatnost domu a sklepa žádný z vlastníků domu po konfiskaci nemohl při nabývání vlastnictví domu sklep považovat za příslušenství domu. Sklep měl po celou dobu samostatné účelové určení a po prvním samostatném převodu na jiného vlastníka (odlišného od vlastníka domu) přestal být trvale s domem užíván. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by zde byla vůle předcházejících vlastníků sklepa či domu, aby sklep byl užíván společně s domem, a tento oddělený režim trvá až do současné doby. K tomu, aby sklep tvořil příslušenství domu žalobce, by musela být splněna podmínka, že byl užíván trvale s tímto domem jako s věcí hlavní a sloužil jeho hospodářskému účelu; tento zákonný požadavek v dané věci naplněn nebyl. Dům byl mnoho desetiletí užíván bez sklepa, který nebyl a není nezbytný pro funkční určení domu jako prostoru pro bydlení či rekreaci. 4. Podle soudu prvního stupně by vyhovění žalobě bylo navíc v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný nabyl vlastnické právo ke sklepu na základě kupní smlouvy ze dne 3. 7. 2014 za kupní cenu 120 000 Kč od společnosti R. R. s. r. o. Výše kupní ceny neodpovídala tržní ceně, ale byla výsledkem širší dohody o vypořádání vztahů souvisejících s převodem obchodního podílu žalovaného ve společnosti R. R. s. r. o. a odpovídala „kompenzaci“ žalovaného za převod jeho obchodního podílu na zbylé společníky. Žalobce přitom v minulosti nikdy nebránil společnosti R. R. s. r. o. ani jejím právním předchůdcům v užívání sklepa, nikdy ho sám neužíval a neusiloval o jeho získání. Teprve poté, co se dozvěděl o „výhodné“ kupní ceně uvedené v kupní smlouvě ze dne 3. 7. 2014, začal uplatňovat své předkupní právo. Soud prvního stupně proto hodnotil jednání žalobce jako „nepoctivé a jako zjevné zneužití práva“. 5. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, č. j. 14 Co 37/2021-359, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 6. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, vyjma jeho úvahy o rozporu žalobcem uplatněného předkupního práva s dobrými mravy, kterou považoval za „zcela nadbytečnou“. Ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že sklep je podzemní stavbou se samostatným účelovým určením a nemůže být příslušenstvím nadzemní stavby ve vlastnictví žalobce, neboť se trvale neužívá společně s věcí hlavní v rámci jejich hospodářského určení. Z tohoto důvodu také uzavřel, že není-li zemní sklep příslušenstvím nadzemní stavby, tedy domu ve vlastnictví žalobce, nelze ani aplikovat § 3056 odst. 1 o. z., a předkupní právo se na zemní sklep nevztahuje. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí je založeno „na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která dílem v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech případu vyřešena.“ Jako důvod uvádí především nesprávné posouzení otázky, zda jsou naplněny zákonné podmínky pro uplatnění předkupního práva podle § 3056 o. z. k podzemní stavbě vinného sklepa. Podle žalobce nalézací soudy nesprávně posoudily, že vinný sklep netvoří příslušenství nadzemní stavby. Odkazuje přitom na § 511 o. z. a dovozuje, že sklep, který je přístupný jen z přízemí domu, bude „přinejmenším jeho příslušenstvím, nebude-li přímo součástí domu“. Dále vymezuje právní otázky, které by měl dovolací soud vyřešit: 1) otázka co je a co není obecně příslušenstvím věci, přičemž při řešení této právní otázky se podle názoru žalobce odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, 2) otázka jak posuzovat „přechodné odloučení“ příslušenství od věci hlavní „ve vztahu k běhu času“ a případně změny vlastnické struktury obou věcí, 3) otázka, zda má pro účely určení co je a co není příslušenstvím věci prioritní vliv vůle původního pořizovatele věcí či pozdější osud věcí, ev. jaká jsou „správná“ hodnotící kritéria a 4) otázka zda mohou mít na hodnocení, co je a co není příslušenstvím věci, pozdější převody či přechody vlastnického práva, aniž by se změnila povaha samotných věcí. Tyto otázky nebyly podle dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud „ve všech souvislostech případu“ vyřešeny. Rovněž namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně, a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a s jeho právním posouzením věci. Je přesvědčen o tom, že předkupní právo nelze podle § 3056 odst. 1 o. z. v posuzované věci (při