22 Cdo 2163/2017 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2163/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně GLUTTON, a. s., se sídlem v Brně – Řečkovicích, Jandáskova 1957/24, IČO: 27665305, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně – Pisárkách, Hlinky 505/118, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně JUDr. Stanislavy Vrchotové, se sídlem v Brně – Líšni, Holzova 1675/120, správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státní podnik – v likvidaci, se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, IČO: 00015296, proti žalovaným: 1) Q-POWER s. r. o., se sídlem v Brně – Chrlicích, Roviny 825/4, IČO: 25506919, 2) Ing. T. P., 3) H. P., 4) S. P., všem zastoupeným JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně – Řečkovicích, Nové náměstí 1516/21, 5) SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Praze 10 – Štěrboholech, Nákupní 389/1, IČO: 27207048, 6) IMOS Brno, a. s., se sídlem v Brně – Černovicích, Olomoucká 704/174, IČO: 25322257, zastoupené JUDr. Ivanou Řehůřkovou, advokátkou se sídlem v Brně – Židenicích, Bělohorská 3083/59, 7) elitbau s. r. o., se sídlem v Brně – Veveří, Dřevařská 855/12, IČO: 25571273, zastoupené Mgr. Romanem Verešpejem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, o odstranění movitých věcí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 182/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2017, č. j. 49 Co 202/2011-637, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalovanou 5) na straně jedné a žalobkyní a vedlejší účastnicí na straně druhé nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2011, č. j. 51 C 182/2003-361, uložil žalované 1) a žalované 5) povinnost společně nerozdílně z pozemku ve vlastnictví žalobkyně parc. č. 1837/1 a pozemku parc. č. 1841/1 v k. ú. Š., obci B., „odstranit movité věci, které tvoří navezený odpad, včetně přehrnové vrstvy zeminy, spočívající v rovnoměrně rozvrstveném cca dvoumetrovém návozu stavební suti z demolicí včetně prvků železobetonových konstrukcí, výztuže betonu, dřeva, zeminy, pneumatik a vyřazených zařizovacích předmětů ze staveb, o celkovém objemu 14387 tun, a to mechanickým rozebráním a odvozem z těchto pozemků“ (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení téže povinnosti po žalovaném 2), žalované 3), žalované 4), žalované 6) a žalované 7) – (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. – VII.). K odvolání žalobkyně, žalované 1) a žalované 5) Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2013, č. j. 49 Co 202/2011-544, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na uložení výše specifikované povinnosti vůči žalované 5) zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení a částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení v rozsahu specifikovaném ve výroku rozhodnutí (výroky II. a III.). K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2015, č. j. 22 Cdo 2220/2013-613, dovolání odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Na základě ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3698/15, shledal porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 a práva na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok I.) a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, jakož i výroky I. a II. odvolacího soudu (výrok II.). Odvolací soud usnesením ze dne 31. 1. 2017, č. j. 49 Co 202/2011-637, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. o povinnosti žalované 5) z pozemků parc. č. 1837/1 a parc. č. 1841/1 v k. ú. Š., obec B., zapsaných na LV č. 2 749 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, odstranit movité věci, které tvoří navezený odpad, včetně přehrnové vrstvy zeminy, spočívající v rovnoměrně rozvrstveném cca dvoumetrovém návozu stavební suti z demolicí včetně prvků železobetonových konstrukcí, výztuže betonu, dřeva, zeminy, pneumatik a vyřazených zařizovacích předmětů ze staveb o celkovém objemu 14 387 tun z původního povrchu zemského, a to mechanickým rozebráním a odvozem z pozemků parc. č. 1837/1 a parc. č. 1841/1 ležících v katastrálním území Š., obec B., a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalovanou 5) na straně jedné a žalobcem a vedlejším účastníkem na straně druhé (výrok II.). Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících právních otázek: 1) zda mohl odvolací soud přistoupit k zastavení řízení vůči žalované 5), aniž by o tomto postupu jakkoliv vyrozuměl žalobkyni a aniž by jí zaslal k vyjádření návrh na zastavení řízení ze strany zástupce žalované 5); 2) zda mohl odvolací soud řízení zastavit na základě důkazů opatřených si vlastní činností, aniž by důkazy provedl při ústním jednání, aniž by dal žalobkyni možnost se k takto provedeným důkazům vyjádřit; 3) zda je povinností nalézacího soudu v případě zastavování řízení zkontrolovat dostupné veřejné rejstříky, zejména sbírku listin obchodního rejstříku v případě, kdy soud v usnesení o zastavení řízení konstatuje, že žalovaná 5) nemá žádného právního nástupce, který převzal práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde; 4) zda je povinností nalézacího soudu za situace, kdy sám zkoumá stav věci z obchodního rejstříku, provést důkaz i projektem odštěpení, který se nachází ve sbírce listin žalované 5), když z provedeného důkazu – úplného výpisu – plyne, že v důsledku rozdělení odštěpením sloučením žalované 5), jakožto rozdělované společnosti, přešla část jejího jmění na společnost AHOLD Czech republic, a. s. (dále jen „AHOLD“). Poukazuje na to, že k výmazu žalované 5) z obchodního rejstříku došlo jen krátce po nálezu Ústavního soudu, že nebyla před zastavením řízení vyzvána k vyjádření, přičemž sdělila soudu prvního stupně, že zvažuje podání návrhu podle § 107a o. s. ř., a žádala o posečkání. Dále zdůrazňuje, že z obchodního rejstříku je zřejmé, že společnost AHOLD je právním nástupcem žalované 5), když na základě projektu rozdělení došlo k přechodu téměř veškerého jmění žalované 5) právě na tuto společnost a takto přešlo i vlastnické právo k odpadu včetně všech závazků z toho plynoucích, přesto odvolací soud bez dalšího konstatuje neexistenci právního nástupce. Postup odvolacího soudu je tak v rozporu s § 107 o. s. ř., jakož i judikaturou dovolacího soudu (sp. zn. 23 Cdo 773/2015, 30 Cdo 3875/2016). Poukazuje na to, že řízení trvá již 14 let a odvolací soud žalobce zatížil dalšími procesními kroky, které prodlouží soudní řízení o řadu let. Kdyby byla žalobkyně včas informována o úmyslu soudu zastavit řízení vůči žalované 5), mohla navrhnout procesní nástupnictví v souladu s § 107a o. s. ř. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1067/2015 pak žalobkyni plyne, že po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu musí z důvodu právní jistoty nejdříve navrhnout obnovení žalované 5) a následně bude moci navrhnout vstup společnosti AHOLD namísto žalované 5) do řízení. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud změnil výrok I. usnesení odvolacího soudu tak, že na místo žalované 5) vstupuje do řízení společnost AHOLD, a výrok II. zrušil, popřípadě aby zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ostatní účastníci ani vedlejší účastnice na straně žalobkyně se k dovolání nevyjádřili. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů