22 Cdo 217/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 217/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 9. 2019 Spisová značka:22 Cdo 217/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.217.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Stavba neoprávněná Součást věci Dotčené předpisy:§ 135c obč. zák. § 1023 o. z. § 506 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 12. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 217/2019-425 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice v Motole, identifikační číslo osoby 00064203, se sídlem v Praze 5, V Úvalu 84/1, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciová společnost, identifikační číslo osoby 00005886, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, o zdržení se neoprávněného nakládání s nemovitostmi a povinnosti odstranit stavbu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 202/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018, č. j. 21 Co 329/2017-375, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018, č. j. 21 Co 329/2017-375, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 4. 2017, č. j. 5 C 202/2015-304, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby soud žalovanému (dále též jen „Dopravní podnik“) zakázal nakládat s pozemky par. č. 353/1, par. č. 359/7 a par. č. 359/12 v katastrálním území Motol, zapsanými na listu vlastnictví 87 a 1532, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, tedy aby prostory na těchto pozemcích u stanice metra Nemocnice Motol označené jako komerční prostory č. MO 1/290 (725), MO 2/294 (726), MO 3/289 (727) a MO 4/288 (728) komerčně neužíval, neposkytoval k užívání anebo netrpěl jejich užívání třetí osobou. Žalobu v této části opřela o tvrzení, že uvedené podzemní prostory byly zřízeny na pozemcích v jejím vlastnictví a jsou jejich součástí; žalovaný, který vlastní stavbu metra, s nimi nakládá neoprávněně. Žalobkyně popírala, že by tyto prostory tvořily součást metra. Pro případ, že soud neuzná, že je vlastnicí sporných prostor, se domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost odstranit tyto komerční prostory jako neoprávněnou stavbu na jejích pozemcích. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný Dopravní podnik při výstavbě trasy a stanice metra neoprávněně (bez souhlasu a vědomí žalobkyně) vystavěl komerční prostory zasahující do pozemků, k nimž má žalobkyně právo hospodaření a následně s těmito pozemky neoprávněně nakládal. Těchto skutečností si musel být vědom; žalovaný nerozporoval, že jsou postaveny převážně na uvedených pozemcích. Žalobkyně poskytla žalovanému souhlas pouze s využitím části pozemku par. č. 353/1 za účelem výstavby metra. V souladu s § 1084 odst. 1 a § 506 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („o. z.“) komerční prostory náleží žalobkyni a staly se součástí pozemků, pod kterými se nacházejí; eventuálně navrhovala odstranění podle § 1085 o. z. Komerční prostory jsou oddělitelné od stanice metra, což je dáno jejich věcným vymezením a účelem využití. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Vlastnické právo žalobkyně k pozemkům nezakládá právo na užívání prostor, které jsou součástí stanice metra, a to se všemi nadzemními i podzemními částmi včetně podchodu pod ulicí XY a prostor v něm umístěných. Jedná se o oprávněnou, samostatnou podzemní stavbu a žalobkyně k ní dala souhlas. V nájemní smlouvě ze dne 14. 9. 2009 („nájemní smlouva“) žalobkyně udělila souhlas s provedením stavby v rozsahu projektové dokumentace (ve které jsou již vyznačené všechny sporné prostory), která byla žalobkyni předložena; toto platí pouze pro pozemek par. č. 353/1. U ostatních pozemků bylo umístění stavby ujednáno mezi žalovaným a původním vlastníkem (hlavní město Praha), a to smlouvou o výpůjčce ze dne 1. 9. 2009 („smlouva o výpůjčce“); směnná smlouva mezi žalobkyní a hlavním městem Praha byla uzavřena dne 30. 10. 2013. Žalobkyně se nemůže stát vlastníkem stavby, resp. stavba nemůže splynout s pozemkem. Žalobkyně brojí proti části stavby, když popírá své souhlasy pouze v částech týkajících se komerčních prostor. Pokud by byla stavba neoprávněná, byla by neoprávněná jako celek. Nelze uvažovat ani o tom, že by část stavby byla součástí pozemku a část samostatnou stavbou ve vlastnictví žalovaného. Vše patří žalovanému a užívání vnitřních částí je výkonem jeho vlastnického práva. Žalobkyně je pouze vlastníkem pozemků, pod nimiž se části stavby nachází a nemá vliv na to, jak má žalovaný svůj majetek užívat. Ze stejného důvodu se nemůže domoci ani odstranění stavby nebo její části. Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 5 C 202/2015-304, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že během stavebního řízení byla žalobkyně seznámena, event. měla možnost se seznámit, s veškerou dokumentací a vyjádřit se k ní, jakož i nesouhlasit s vydanými rozhodnutími, což nikdy neučinila. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně nesouhlasila s výstavbou; tyto souhlasy byly opakovaně z její strany dány. Žalobkyně udělila například souhlas s provedením stavby v nájemní smlouvě, a to v době, kdy již existovala projektová dokumentace s vyznačenými všemi spornými prostory a tato dokumentace jí byla předložena. Toto platí pouze pro pozemek par. č. 353/1; v případě ostatních pozemků bylo umístění stavby „ošetřeno“ mezi žalovaným a původním vlastníkem pozemků (hlavním městem Praha). Předmětné prostory jsou součástí celé stavby, byly vybudovány oprávněně a jejich užívání je výkonem vlastnického práva žalovaného. Prostory nejsou samostatnou věcí; nejsou ani samostatnou stavbou ani jednotlivými samostatnými vymezenými jednotkami. Komerční prostory jsou součástí stavby, která je jako celek ve vlastnictví žalovaného. Soud odkázal na § 1023 odst. 1, § 1086 odst. 2, § 506, § 498 odst. 1, § 3023 § 3055 odst. 1 o. z., a dodal, že dobrá víra žalovaného nebyla žalobkyní nijak zpochybněna. Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č. j. 21 Co 329/2017-375, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že podchod pod ulicí XY je součástí stavby metra, a tedy ani komerční prostory nemohly být oddělitelnou částí. Souhlasil se soudem prvního stupně, že právní posouzení se má řídit § 3055 odst. 1 o. z. Souhlas žalobkyně se stavbou je dán od samého počátku; nejde tak o neoprávněnou stavbu, přičemž prostory obchodní vybavenosti byly v plánech alespoň od roku 2009. Soud dodal, že pojem „komerční prostory“ zavedla žalobkyně a v dokumentech se nevyskytuje; od samého počátku byly prostory označeny jako prostory obchodní vybavenosti, a když při kolaudaci v roce 2015 žalovaný nabídl prostory k podnikání (ne doslova jako komerční prostory), začala se žalobkyně bránit. Obchodní prostory jsou součástí stavby, která je ve vlastnictví žalovaného. Odvolací soud nevyhověl požadavku žalobkyně, tedy nezadal vypracování znaleckého posudku ani nenařídil ohledání na místě samém z důvodu dodržení zásady hospodárnosti řízení, protože situaci na místě zná osobně; dodal, že tyto návrhy žalobkyně nejsou v souladu s § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Nárok žalobkyně není důvodný, neboť svá tvrzení neprokázala. Je pravdou, že § 509 o. z., ve znění novely č. 460/2016 Sb., hovoří o liniových stavbách (což je i stavba metra), když předtím se jednalo o inženýrské sítě, které navíc nejsou součástí pozemku; tuto argumentaci nakonec odvolací soud s ohledem na učiněné závěry nepoužil a argumentoval § 3055 o. z. (jako soud prvního stupně). Co se týče námitky žalobkyně o nedostatečném skutkovém zjištění a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jedná se o nepodstatná tvrzení, jelikož ke svému závěru měl odvolací soud dostatečné podklady; žalobkyně nepředložila další návrhy na doplnění dokazování před vyhlášením rozsudku po poučení podle § 119a ve spojení s § 205a o. s. ř. Proti rozsudku podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., jelikož „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jakož i vzhledem k to