22 Cdo 2260/2023 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2260/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 10. 2023 Spisová značka:22 Cdo 2260/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2260.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Věcná břemena Služebnost bytu (o. z.) [ Služebnost (o. z.) ] Vyklizení nemovitosti Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 1257 odst. 1 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 555 odst. 1 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 556 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2260/2023-237 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně R. Š. H., zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Klepšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Varšavská 714/38, proti žalovanému K. H., zastoupenému JUDr. Jindrou Pavlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 8 C 308/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, č. j. 26 Co 11/2023-212, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Jindry Pavlové. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 8. 2022, č. j. 8 C 308/2021-165, zamítl ve výroku I žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému vyklidit nemovité věci a jejich části specifikované v tomto výroku a zdržet se zásahů do výkonu užívacího práva žalobkyně k těmto nemovitostem a jejich částem. Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 15. 3. 2023, č. j. 26 Co 11/2023-212, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé a změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že požadavky na vyklizení předmětných nemovitostí a uložení povinnosti žalovanému zdržet se zásahů do výkonu užívacího práva žalobkyně a členů její domácnosti specifikované v žalobě jsou neopodstatněné. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a proto i nesprávně interpretoval smlouvu o zřízení věcného břemene doživotního bydlení ze dne 18. 2. 2019. Poukazuje na to, že v případě této smlouvy se jedná „o nepromyšlený kompilát několika různých dokumentů (kombinace různých právních institutů – výměnku a věcného břemene, neúplné věty, různé typy písma a stylistické a formální chyby)“. Podle žalobkyně nelze z obsahu smlouvy dovodit, že by žalovanému svědčilo výlučné právo užívání všech nemovitostí specifikovaných v této smlouvě, tedy například i zahrady. Namítá také, že v příslušné stavbě se fakticky nachází tři bytové jednotky, a tudíž žalovanému postačuje k zajištění bytové potřeby užívání jedné z těchto bytových jednotek. Podotýká, že v textu smlouvy je rovněž uvedeno, že oprávněnému vzniká „právo bytu“. Tento pojem je legislativně vymezen v § 2236 o. z. a nelze se od definice tohoto pojmu odchýlit (jako to učinil odvolací soud, pokud dovodil, že žalovanému svědčí výlučné právo užívání ke všem nemovitostem a jejich součástem, které jsou uvedeny ve smlouvě o zřízení věcného břemene doživotního bydlení ze dne 18. 2. 2019). 4. Odkazuje rovněž na § 1298 o. z., podle kterého vlastníku náleží právo volně nakládat se všemi částmi domu, na které se služebnost bytu nevztahuje, a nesmí mu být znesnadněn potřebný dohled. V intencích projednávané věci to znamená, že žalovanému by mělo postačovat užívání jedné bytové jednotky nacházející se v příslušné stavbě. V této souvislosti poukazuje také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že „právo odpovídající věcnému břemeni musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně. V případně pochybností o rozsahu věcného břemene platí, že povinný má být omezován spíše méně než více.“ Podle dovolatelky odvolací soud opomenul přihlédnout ke kritériu přiměřenosti, tedy zda je rozsah užívání nemovitostí ze strany žalovaného přiměřený jeho potřebám. Stejně tak se odvolací soud nevyjádřil k námitce, zda „nezakládá změnu poměrů skutečnost, že žalovaný není schopen se o nemovitosti řádně starat.“ 5. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Předně namítá, že žalobkyně nevymezuje v dovolání řádně, v souladu se zákonem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Má za to, že žalobkyně neformuluje žádnou právní otázku, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. 7. Považuje za správný výklad příslušné smlouvy ze strany soudů nižších stupňů, podle kterého je žalobce oprávněn užívat předmětné nemovitosti včetně všech součástí a příslušenství. Proto není opodstatněný požadavek žalobkyně na vyklizení nemovitostí, případně na uložení povinnosti žalovanému zdržet se zásahu do výkonu užívacího práva žalobkyně a členů její domácnosti. Poukazuje-li žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004, není toto rozhodnutí podle žalovaného pro projednávanou věc přiléhavé. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 10. Rozhodnutí odvolacího soudu je předně založeno na řešení právní otázky spočívající ve výkladu smlouvy o zřízení věcného břemene doživotního bydlení ze dne 18. 2. 2019 uzavřené mezi J. H., právní předchůdkyní žalobkyně, jakožto (v té době) osobou povinnou z věcného břemene a K. H. (žalovaným) jakožto osobou oprávněnou z věcného břemene. 11. V souvislosti s touto právní otázkou však žalobkyně nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 12. Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). 13. Pouhá polemika dovolatelky s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací so