22 Cdo 2342/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2342/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2025 Spisová značka:22 Cdo 2342/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.2342.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Věcná břemena Dotčené předpisy:§ 157 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2342/2025-109 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce V. P., zastoupeného Mgr. Danem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalované M. M., zastoupené JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Pobočná 1395/1, o promlčení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 354/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2025, č. j. 71 Co 288/2024-90, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2025, č. j. 71 Co 288/2024-90, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2024, č. j. 28 C 354/2023-70, určil, že právo odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy zřízené k tíži pozemků parc. č. XY a parc. č. XY (dále jen „zatížené pozemky“) ve prospěch pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY (dále jen „oprávněné pozemky“), vše v k. ú. XY, je promlčeno (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 4. 2025, č. j. 71 Co 288/2024-90, rozsudek soudu I. stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jako první dovolatelka uvedla, že uplatnění námitky promlčení věcného břemene žalobcem v tomto řízení je výrazem zneužití práva a odporuje dobrým mravům. K tomu odkázala např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2616/2022, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že je potřeba podpořit výklad, podle něhož může být námitka promlčení vůči osobě, která marné uplynutí promlčecí doby nezavinila a vůči níž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdý, rozporná s dobrými mravy. O takový případ se z jejího pohledu jednalo i v projednávaném případě, jelikož žaloba žalobce byla podána více než 2 roky poté, co bylo žalobci známo, že je žalovaná novou vlastnicí oprávněných pozemků, přičemž v průběhu těchto dvou let její právo věcného břemene nikdo nezpochybňoval. Ze strany žalobce se mělo jednat o účelové jednání, které mělo za cíl žalované pouze zkomplikovat její postavení v jiném řízení, ve kterém se v pozici žalobkyně domáhala zřízení služebnosti přes jiný žalobcův pozemek. Žalobce byl více než 10 let nečinný (dokonce měl za to, že břemeno nebylo využíváno 30 let), a proto v současnosti nebylo na místě, aby mu byla poskytována soudní ochrana v rozporu se zásadou, že práva náležejí bdělým. Zánik práv z věcného břemene by navíc byl nepřiměřeně těžkým postihem žalované za situace, kdy jediný smysluplný přístup na její pozemky byl zajištěn právě přes pozemky žalobce. Proto uvedla právní otázku, zda při rozhodování o promlčení práva žalované je zapotřebí posoudit rovněž žalovanou namítanou skutečnost, že výkon práva žalobce (uplatnění promlčení) je v rozporu s dobrými mravy. Domnívala se, že odvolací soud postupoval v rozporu s dnes již ustálenou rozhodovací praxí, např. rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 521/05, když její námitku nezohlednil a nijak se s ní nevypořádal. 4. Jako další v pořadí formulovala dovolatelka otázku, zda může odvolací soud vycházet ze skutkových závěrů soudu prvního stupně za situace, kdy jsou v rozporu se skutkovými zjištěními, které vyplývají z jednotlivých důkazů. Především měla na mysli konstatování odvolacího soudu, že žalovaná nepostupovala s běžnou mírou opatrnosti, když si skutečný stav neověřila alespoň dotazem u převádějícího. Toto konstatování bylo ale v přímém rozporu s tím, že žalovaná, resp. její zástupce pan Š., opakovaně komunikovali se synem prodávající, panem V., a jak je zřejmé z čestného prohlášení pana V., které bylo provedeno k důkazu, žalovaná obdržela od pana V. informaci o tom, že věcné břemeno existuje a že zajišťuje přístup k oprávněným pozemkům, což jí bylo doloženo smlouvou z roku 1931 a výpisem z LV. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 784/2021, v němž soud vyložil, že skutkové zjištění, které je vnitřně rozporné, případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, jde (logicky) na vrub správnosti právního posouzení věci. Odvolací soud proto postupoval v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, když nenapravil rozpor mezi skutkovými závěry soudu prvního stupně a skutkovými zjištěními, která vyplývají z provedených důkazů. 5. Nakonec dovolatelka uvedla právní otázku v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou, a sice zda nabyvatel pozemku, k němuž je přístup zajištěn prostřednictvím věcného břemene, v rámci obvyklé opatrnosti musí zkoumat nejen okolnosti, které se týkají existence práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale i okolnosti, které se týkají toho, zda takové právo není promlčeno, v situaci, kdy se jedná o věcné právo, k jehož zachování postačuje jeho výkon jedenkrát za 10 let. K této problematice dovolatelka odkázala na několik rozhodnutí Ústavního soudu týkající se existence dobré víry podle § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a jejího propojení s principem materiální publicity § 980 odst. 1 i 2 o. z., podle nichž úprava vychází ze zásady vigilantibus iura scripta sunt. Konkrétně v nálezu sp. zn. III. ÚS 3644/19, který řešil obdobnou otázku, tj. existenci dobré víry podle § 984 odst. 1 o. z. při nákupu nemovitosti, k níž je přístup zajišťován věcným břemenem zapsaným v katastru, se Ústavní soud zastal stěžovatele s tím, že § 984 odst. 1 o. z. „upravuje zásadu materiální publicity veřejných seznamů, která umožňuje, aby při splnění zákonem stanovených podmínek došlo k nabytí věcného práva od neoprávněného. Tím prolamuje zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet a posouvá hranice uplatnění ústavního principu právní jistoty ve prospěch nabyvatelů v dobré víře. Nutným důsledkem tohoto posunu je, že se naopak snižuje ochrana skutečných vlastníků, na které mnohem důrazněji dopadá jedna ze základních zásad občanského práva – vigilantibus iura scripta sunt, tedy zásada, že práva náležejí bdělým.“ Ve světle uvedeného se dovolatelka domnívá, že jde zcela nad rámec požadavku na přiměřenou opatrnost nabývajícího, aby zkoumal, zda existující věcné břemeno zapsané v katastru nemovitostí z nějakého důvodu není promlčeno, např. proto, že převodce právo v dostatečném rozsahu nevyužíval. Byl to naopak žalobce, kdo měl jednat v souladu s § 980 o. z. a uvést zápis do souladu s právním stavem, pokud měl za to, že je břemeno od roku 2009 promlčeno, aby žalovaná při nabytí panujícího pozemku s takovou skutečností počítala. To však neučinil a pro třetí osoby nebylo možno takový nesoulad odhalit a není to možné po nich ani spravedlivě vyžadovat. Proto závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. 7. Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné. 8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 10. Jako první dovolatelka uvedla,