22 Cdo 2528/2015 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2528/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 8. 2015 Spisová značka:22 Cdo 2528/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2528.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 132 předpisu č. 141/1950Sb. § 453 odst. 2 obč. zák. ve znění do 01.01.1992 § 135 odst. 1-3 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 11. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2528/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovaným: 1) O. A. de V., 2) C. J. V., 3) C. D. V., 4) F. V. V., 5) S. M. H. V., všem zastoupeným JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohrady, Římská 31, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 53 C 9/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 15 Co 386/2014-296, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 823,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Martina Soukupa, advokáta se sídlem v Praze 2 – Vinohrady, Římská 31. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. února 2014, č. j. 53 C 9/2013-230, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem ideálního podílu 83/100 na budově, nacházející se na pozemku parc. č. 1199, a ideálního podílu 83/100 na pozemku parc. č. 1199 o výměře 310 m2 (dále jen „sporné nemovitosti“), zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, na listu vlastnictví č. 447 pro obec Praha a katastrální území B. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. prosince 2014, č. j. 15 Co 386/2014-296, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a sice otázky konkludentního opuštění věci před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) v případě, že původní vlastníci odešli z území republiky dobrovolně v roce 1938, zemřeli na americkém kontinentě v letech 1961 – 1971 a o sporné nemovitosti se po zbytek života nezajímali a neinformovali o nich ani svou rodinu, přičemž k projednání dědictví došlo poté, co dědicové byli vyhledáni českou advokátní kanceláří. Dům byl udržován a zhodnocen spoluvlastníkem, se spornými nemovitostmi byly spojeny pohledávky, které vznikly např. neplacením daní, které však z důvodu námitky promlčení nelze vymáhat. Soudy se však konkludentním projevem vůle směřujícím k opuštění věci nezabývaly. Soud prvního stupně tím, že odmítl doplnit dokazování výslechem žalovaných a dědickými spisy z Peru či Kanady zapříčinil, že nemohla být správně zjištěna otázka konkludentního projevu vůle směřující k opuštění věci. K opuštění věci Ing. J. a J. V. došlo nejpozději v roce 1961, neboť od tohoto momentu se o sporné nemovitosti nikdo nezajímal, neprojevil žádnou vůli, která by směřovala k jakémukoliv výkonu vlastnických práv. Není možné přitom dogmaticky vycházet pouze z tvrzení, že se jednalo o dobu nesvobody vyznačující se popíráním a despektem k základním lidským právům, včetně práva vlastnického. Ing. J. a J. V. nepatřili mezi perzekuované osoby, neboť opustili republiku před 2. světovou válkou, a proto je třeba uplatnit závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. I. ÚS 1560/07, z něhož vyplývá, že je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem v té které věci. Vlastníci se o sporné nemovitosti nezajímali a neprojevili vůli ani po roce 1989, neboť jinak by jistě uplatnili restituční nárok po E. P., která darovala v roce 1961 svůj spoluvlastnický podíl státu. Spoluvlastníky se stali až na základě dědického rozhodnutí, které nabylo právní moci 19. 12. 2012, poté, co byli dědici vyhledáni advokátní kanceláří. Dědictví je přitom řízení nesporné a nemá konstitutivní účinky. V souvislosti s konkludentním opuštěním věci poukazuje žalobce na komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému, kde u § 387 je uvedeno, že „politické zákony ustanovují, pokud je považovati pozemky, poněvadž nebyly vůbec obdělávány, nebo budovy, poněvadž nebyly opravovány, za opuštěné, nebo pokud mají být odňaty“. U spoluvlastnického podílu na bytovém domě není možné, aby se o sporné nemovitosti někdo nestaral, a je také logické, že se o sporné nemovitosti musel starat druhý spoluvlastník, který sporné nemovitosti podstatně zhodnotil. Žalobce dále poukazuje na § 1050 odst. 2 o. z., který zakládá právní domněnku opuštění nemovité věci po 10 letech nevykonávání vlastnického práva. Toto ustanovení by se včetně zásad, které jsou zakotveny v dosavadní právní úpravě, mělo aplikovat právě z toho důvodu, že od roku 1938 do roku 2012 nikdo neučinil žádný úkon směřující k potvrzení vlastnického práva, i když nepochybně mohl. Navíc samotní žalovaní nehodlali provést jediný úkon ani před zdejšími soudy, aby tím vyvrátili tvrzení, že o sporné nemovitosti nejevili zájem a že k opuštění věci došlo konkludentním jednáním. V neposlední řadě je třeba přihlédnout i k jednání žalovaných, neboť plná moc, kterou žalovaní zmocnili advokátní kancelář v tomto řízení a kterou byli osloveni, je již zároveň zmocněním k okamžitému prodeji nemovité věci. S ohledem na uvedené má žalobce za to, že došlo konkludentně k opuštění nemovité věci původními vlastníky a chováním právních nástupům bylo prokázáno opuštění věci, a proto navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaní se ve vyjádření ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu a dovolání považují za nepřípustné, neboť dovolací soud se v minulosti otázkou derelikce opakovaně zabýval (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 457/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 3279/2011) a rozhodnutí soudů obou stupňů z této rozhodovací praxe vycházejí. Žalobce nikdy netvrdil, kdy a za jakých okolností mělo dojít k opuštění věci. Žalovaní mají za to, že neplnění práv a povinností ze strany vlastníků není důvodem pro pozbytí vlastnického práva, navíc na nemovitosti byla uvalena národní správa, takže vlastníci měli pouze tzv. holé vlastnictví. Zavedením národní správy k přechodu vlastnického práva na stát dojít nemohlo. V řízení nebylo prokázáno, že by pro zahájení dědických řízení chyběla toliko vůle žalovaných. Stejně jak vzdálenost od místa nemovitosti, tak i neplnění daňových povinností nemohou být důvodem pro konkludentní opuštění věci. K jejich účastnické výpovědi uvádějí, že její provedení považují z důvodu procesní ekonomie za nevýhodné a nevhodné, neboť žalovaní žijí trvale v Kanadě či v Peru, nadto výslech nebyl rovněž nezbytný, neboť nebyl schopen prokázat žádné konkrétní skutečnosti. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto a aby byla dovolatelům uložena povinnost nahradit náklady dovolacího řízení. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle části osmé – závěrečná ustanovení – hlavy druhé – přechodná a zrušovací ustanovení – § 488 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. dubna 1964 (obdobně § 854 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném od 1. ledna 1992), pokud dále není uvedeno