22 Cdo 2572/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2572/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2025 Spisová značka:22 Cdo 2572/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.2572.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Žaloba určovací Vlastnictví Mimořádné vydržení (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1095 o. z. § 132 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2572/2025-419 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. G., zastoupené Mgr. Filipem Kábrtem, advokátem se sídlem v Praze 1, U železné lávky 568/10, proti žalované M. R., zastoupené Mgr. Ladislavem Pavlů, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, o určení spoluvlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 309/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2025, č. j. 22 Co 45/2024–381, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 6 070 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Filipa Kábrta, advokáta se sídlem v Praze 1, U železné lávky 568/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 29 C 309/2021-248, určil, že „žalobkyně je vlastníkem ideální ½ stavby bez č. p. a č. e., způsob využití „garáž“, stojící na pozemku parc. č. XY, zapsaném na listu vlastnictví č. 294 a ideální ½ stavby bez č. p. a č. e., způsob využití „garáž“, stojící na pozemku parc. č. XY, zapsaném na listu vlastnictví č. 294, v katastrálním území XY, v obci XY, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 949“ (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 63 949 Kč (výrok II). 2. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: - Nynější žalovaná je pozůstalou manželkou po původním žalovaném, P. R. mladším. Žalobkyně a původní žalovaný, zemřelý P. R., byli sourozenci. Jejich rodiče, P. R. starší a I. R., a původní žalovaný nabyli v roce 1988 do spoluvlastnictví pozemky, na nichž se nyní sporné garáže (jde o dvougaráž, dále též jen „garáž“) nachází. Žalobkyni nemohlo v inkriminované době k pozemkům vlastnické či spoluvlastnické právo vzniknout, neboť žila v Německé spolkové republice; nabývání pozemků devízovými cizozemci, za něž byli považováni i českoslovenští občané žijící v zahraničí, bylo omezeno zákonem č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství. V následujících letech probíhala výstavba garáží a jejich nástaveb. Stavbu financovali rodiče žalobkyně, manželé R.; původní žalovaný se na financování nepodílel. Na stavbu garáží penězi přispívala i žalobkyně. Na stavebních pracích se podílel původní žalovaný, současná žalovaná a její rodina, i P. R. starší, který „řešil přinejmenším administrativní záležitosti“. Na následné nástavbě garáží se finančně i fyzickou prací podílela žalobkyně s tehdejším manželem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se jednalo o kolektivní činnost celé širší rodiny; vůlí všech zúčastněných bylo, že garáže bude (spolu)vlastnit a užívat i žalobkyně. - V květnu 1995 byla uzavřena darovací smlouva mezi manžely P. a I. R. (rodiči žalobkyně a původního žalovaného) jako dárci a žalobkyní jako obdarovanou. Předmětem převodu byla - mimo jiné - i parcela č. XY o výměře 24 m2 (zastavěná plocha) s garáží a parcela č. XY o výměře 24 m2 (zastavěná plocha) s garáží. - Do katastru nemovitostí byli jako spoluvlastníci pozemků parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY zapsáni žalobkyně a původní žalovaný, každý jednou ideální polovinou. Využití pozemků č. XY a XY je specifikováno jako „zastavěná plocha bez garáže“ a jsou označeny hvězdičkou značící „nedořešený právní vztah“; důvodem takového označení je skutečnost, že parcely XY a XY jsou zastavěny garážemi, k nimž však nebyly předloženy listiny potřebné pro zápis. Zápis garáží jako samostatných nemovitých věcí (bez č. p./č. e.) proběhl až následně, v roce 1996, kdy podal původní žalovaný žádost o zápis jeho výlučného vlastnického práva záznamem práva k nemovitosti podle kolaudačního rozhodnutí. Žalobkyně tvrdila, že na žádosti je podpis otce účastníků (stejného jména jako původní žalovaný), k němuž původní žalovaný doplnil své údaje tak, aby byl považován za stavebníka. Toto tvrzení se nepodařilo potvrdit a ani vyvrátit. Soud prvního stupně však poukázal na časovou souslednost událostí. Převedl-li P. R. starší a jeho manželka darovací smlouvou z roku 1995 svůj podíl na garážích na žalobkyni, lze těžko vysvětlit, proč by o rok později podepisoval žádost o zápis práva rodičů k nemovitosti (garážím). Soud se přiklonil k verzi, že žádost ze dne 8. 7. 1996 podal původní žalovaný, neboť na jeho jméno znělo stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, přičemž tyto listiny k žádosti doplnil. Předložil-li původní žalovaný katastrálnímu úřadu kolaudační rozhodnutí znějící na jeho jméno, nezabýval se katastrální úřad dalšími okolnostmi a původního žalovaného (po doplnění podkladů) zapsal jako výlučného vlastníka garáží. Tomuto postupu nebránila skutečnost, že spoluvlastnicí pozemků, na nichž garáže stály, byla i žalobkyně. Postup katastrálního úřadu tak byl sice zákonný, došlo jím však k zápisu, který nekorespondoval se skutečným právním stavem. Soud prvního stupně konstatoval, že skutečnou vlastnicí jedné poloviny garáží byla žalobkyně na základě darovací smlouvy, přičemž úmyslem účastníků a jejich rodičů při výstavbě bylo, aby garáže do budoucna spoluvlastnili oba sourozenci. 3. Právní posouzení věci soud prvního stupně založil se zřetelem na dobu výstavby garáží v letech 1988 až 1990 (viz § 3028 odst. 1 a 2, část věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“) jednak na ustanoveních § 132 odst. 1 a § 133 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a dále na ustanovení § 1095 o. z. o mimořádném vydržení. Konstatoval, že i pokud by nedošlo k nabytí vlastnického práva žalobkyně zhotovením věci či darováním, jsou dány důvody pro mimořádné vydržení. Žalobkyně se finančně podílela na výstavbě garáží a financovala následnou nástavbu. Již během svého pobytu v Německu jezdila na návštěvy do Česka, během nichž v garáži parkovala. Po vybudování nástavby je začala se svým tehdejším manželem využívat k bydlení; ostatně za tímto účelem se nástavba garáží realizovala. Užívání garáže žalobkyní probíhalo kontinuálně a s vědomím původního žalovaného. Poté, co vznikly spory ohledně užívání garáží, původní žalovaný ustoupil a nechal žalobkyni v garáži parkovat i za cenu toho, že nynější žalovaná bude parkovat venku. K vyostření sporů mezi sourozenci došlo v době, kdy si žalobkyně našla nového partnera; k vystěhování vyzval žalobkyni původní žalovaný až v roce 2021. Soud prvního stupně shrnul, že žalobkyně garáže od počátku 90. let prokazatelně užívala, měla do nich přístup, tedy je fakticky držela, a to s úmyslem činit tak pro sebe. Nebylo prokázáno, že by držbu garáží získala svémocně či lstí. S ohledem na darovací smlouvu z roku 1995 byla žalobkyně v dobré víře, pokud jde o její vlastnické právo, neboť z obsahu této smlouvy a souvisejícího znaleckého posudku se mohla oprávněně domnívat, že předmětem převodu byly i garáže. Pokud následný záznam vlastnického práva ke garážím do katastru nemovitostí darovací smlouvu, pokud jde o převod práva ke garážím, nereflektoval, nebyl a také do současné doby není v souladu se skutečným právním stavem. I pokud by nedošlo k nabytí vlastnického práva žalobkyně zhotovením věci či na základě darovací smlouvy, splnila žalobkyně podmínky pro mimořádné vydržení a stala se (spolu)vlastnicí garáží ke dni 1. 1. 2019 (viz § 3066 o. z.). 4. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. 4. 2025, č. j. 22 Co 45/2024-381, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 33 686,70 Kč (výrok II). 5. Odvolací soud, jenž rozhodoval po zrušení předchozího rozsudku ze dne 23. 4. 2024, č. j. 22 Co 45/2024-297, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2769/2024 (tento rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně mimořádně vydržela spoluv