22 Cdo 2573/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2573/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2019 Spisová značka:22 Cdo 2573/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2573.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 1016 a 1042 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 3. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2573/2019-241 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. V. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, proti žalovaným: 1) Š. H., narozenému dne XY, bytem v XY, 2) E. H., narozené dne XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, o vzájemném návrhu žalovaných na uložení povinnosti zdržet se zásahu (imisí) do jejich vlastnického práva, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, č. j. 30 Co 296/2018-206, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, č. j. 30 Co 296/2018-206, ve výroku pod bodem I., a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 7. 2018, č. j. 10 C 161/2016-163, ve výroku pod bodem II., a to s výjimkou části výroku, ve které byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalobkyni zdržet se působení sněhu a vody na pozemek žalovaných, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, č. j. 30 Co 296/2018-206, v části výroku, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 7. 2018, č. j. 10 C 161/2016-163, pokud jím byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalobkyni zdržet se působení sněhu a vody na pozemek žalovaných, se odmítá. Odůvodnění: Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 9. 7. 2018, č. j. 10 C 161/2016-163, uložil na základě vzájemného návrhu žalovaných (a ti jsou v souladu s jejich označením v řízení nadále označování jako „žalovaní“, i když nyní již vystupují jen jako žalující strana, neboť původní žaloba není již předmětem řízení) žalobkyni povinnost „zdržet se působení nepřiměřeného stínu pocházejícího z jejího živého plotu tvořeného tújemi na jihozápadní straně jejího pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, kterýžto stín je vrhán na pozemek žalovaných parc. č. XY a parc. č. st. XY v katastrálním území XY sousedící s živým plotem“ (výrok I. – tato část uplatněného nároku není předmětem dovolacího řízení). Dále zamítl vzájemný návrh žalovaných na uložení povinnosti žalobkyni zdržet se působení hluku, spadu prachu, pylu alergenů, sněhu a vody, přerůstání větví a kořenů živého plotu žalobkyně popsaného ve výroku I. na pozemek žalovaných popsaný ve výroku I. (výrok II.). Výrokem pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 30 Co 296/2018-206, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I., týkajícím se stínění, a v nákladovém výroku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (bod II. rozsudku odvolacího soudu – tato část není předmětem dovolacího řízení, jen na okraj se poznamenává, že podobnou problematikou se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, viz právní věty publikované v Právních rozhledech č. 7/2019). Ve výroku pod bodem I. pak rozsudek soudu prvního stupně týkající se ostatních imisí (bod II. rozsudku soudu prvního stupně) potvrdil. K potvrzujícímu výroku uvedl jen toto: „Pokud jde o imise specifikované ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že u žádné z předmětných imisí (hluk, spad prachu, pylu alergenů, sněhu a vody) nebylo přes poučení poskytnuté soudem prvního stupně při jednání dne 9. 5. 2018 prokázáno, že by takové imise z pozemku žalobkyně na pozemek žalovaných vznikaly a že by šlo o imise nepřiměřené místním poměrům. Rovněž v případě kořenů a větví (které samy o sobě imise nepředstavují) nebylo prokázáno, že by tyto přerůstaly na pozemek žalovaných. Rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud ve výroku II. ve smyslu § 219 o. s. ř. proto jako věcně správné potvrdil“. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se podle jejich názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a „zcela nebyla daná problematika dovolacím soudem řešena“. Tvrdí rozpor napadeného rozsudku s právními názory, které dovolací soud vyslovil v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 4280/2016, 22 Cdo 636/2014, 22 Cdo 3532/2006. Kladou tyto otázky, které označují za judikaturní: „Lze si vyložit pojem „soudcovské uvážení“ tak, že pro utvoření si názoru na míru přiměřenou poměrům v rovině soudcovského uvážení lze na odborné otázky typu: „je plot daných rozměrů zdrojem alergenů, stínění, hluku, zadržení vody a sněhu“ dát odpověď aniž by se soud nechal vést názorem soudního znalce v příslušném oboru?“ „Překračuje-li namítaná imise limity stanovené právním předpisem a zároveň neexistuje žádné veřejně uznatelné hledisko pro takovou imisi, tedy zájem většiny, lze poskytnout takové imisi ochranu tvrzením, že povaha a intenzita imise je v souladu s místními poměry?“ „Lze se shodnout na tom, že jedním ze základních důvodů imisních limitů stanovených jinými právními předpisy je i jasné vodítko pro soudy rozhodující o imisních kauzách na civilně-právním úseku?“ „Zbavuje režim (některých norem, zde § 1013 NOZ) soudcovského uvážení soud nechat o odborných otázkách promluvit odbornou instanci?“ V podstatě tedy žádají, aby se dovolací soud vyslovil k otázce, zda v dané věci bylo namístě provést k některým skutečnostem odborné dokazování ve smyslu § 127 o. s. ř. I když důvod přípustnosti tu není exaktně formulován, lze z celého textu dovolání, byť (stejně jako předchozí odvolání žalovaných) nepříliš přehledně a jasně formulovaného, dospět k závěru, že je vznesena námitka, že při hodnocení imisí postupovaly soudy v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; tato námitka je důvodná a zakládá přípustnost dovolání. Dále poukazují na judikaturu týkající se významu veřejnoprávních limitů pro posouzení relevance imisí podle soukromého práva, kterou soudy opomenuly; dovolací soud však konstatuje, že tato judikatura je již překonána novým občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. – o. z. (viz níže). Konečně kladou dosud neřešenou právní otázku: „Lze považovat oplocení z tují, jehož stromy vytvářejí kompaktní souvislou neprůhlednou ‘stěnu‘ lineárního charakteru, za stavbu v právním smyslu? A pokud jí je a vlastník takového plotu – stavby evidentně nedodržel a nedodržuje, neboť nechává plot dále růst, právní předpisy vymezující limitní rozměry takové stavby, lze vůči němu uplatňovat ochranu dle § 1020 NOZ?“ Ani ta však přípustnost dovolání nezakládá (viz níže). Tvrdí též, že „dovolacím soudem by měla být právní otázka posouzena jinak“, a že „dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Platná úprava přípustnosti dovolání však není založena na zásadním právním významu rozhodnutí, a důvod přípustnosti, že má být „dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ směřuje k přehodnocení judikatury dovolacího soudu; o to žalovaným zjevně nejde. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je – s výjimkou části, ve které se dovolání odmítá - přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání zakládá rozpor napadeného rozsudku se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4847/2016. „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (§ 237 o. s. ř.). Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I., kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu v