22 Cdo 2675/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2675/2025-666 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Š. M., zastoupeného JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, náměstí Míru 140/1, proti žalovaným 1) P. B., zastoupené Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 1069/52, 2) obci H., se sídlem v XY, IČO: XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 125/2019, o dovolání žalobce a žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2025, č. j. 7 Co 453/2025-596, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2025, č. j. 7 Co 453/2025-596, se v části výroku I, v níž byl ve vyhovujícím výroku I potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2024, č. j. 9 C 125/2019-536, a ve výroku IV ruší; současně se ve výrocích I a IV ruší rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2024, č. j. 9 C 125/2019-536, a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2024, č. j. 9 C 125/2019-536, určil, že potrubí vedoucí ze stabilizační nádrže k betonovému propustku na pozemcích parc. č. XY (vodní plocha), parc. č. XY (jiná plocha), parc. č. XY (ostatní plocha – ostatní komunikace) a parc. č. XY (trvalý travní porost), všech zapsaných pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY a č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „potrubí“), je jako nedílná součást liniové stavby kanalizační soustavy nezapsané v katastru nemovitostí na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech zapsaných pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY a č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, ve výlučném vlastnictví žalobce (výrok I). Dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že stabilizační nádrž na pozemku parc. č. XY (vodní plocha) zapsaném pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „stabilizační nádrž“), je jako nedílná součást liniové stavby kanalizační soustavy nezapsané v katastru nemovitostí na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech zapsaných pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY a č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY ve výlučném vlastnictví žalobce (výrok II). Žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalované 1) k rukám jejího zástupce ve výši 177 961 Kč a žalované 2) ve výši 600 Kč (výroky III a IV). 2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce proti výrokům II, III a IV a žalované 1) proti výrokům I a III rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 7 Co 453/2025-596, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v této části věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II) a ve vztahu k výroku IV rozsudku soudu prvního stupně odvolací řízení zastavil (výrok III). Rozhodl rovněž, že žalobce a žalovaná 2) vzájemně nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). 3. Soudy nižších stupňů, vázány právním názorem vyjádřeným v předcházejícím (kasačním) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1072/2024 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), poté, kdy žalobce k výzvě soudu prvního stupně odstranil vady žaloby, vyšly ze zjištění, že na základě kupní smlouvy ze dne 5. 3. 1999 se žalobce stal výlučným vlastníkem areálu leteckého střediska na Letišti H., a to včetně v této smlouvě specifikovaných věcí movitých a věcí nemovitých, které nejsou zapsány v katastru nemovitostí. Jako předmět převodu byla ve zmíněné kupní smlouvě označena mimo jiné i stabilizační nádrž a venkovní kanalizace DN 400 mm a DN 300 mm. V případě stabilizační nádrže, jež je situována na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY ve vlastnictví žalované a jejímž primárním účelem je dočištění odpadních vod z areálu letového střediska, soudy nižších stupňů konstatovaly, že kupní smlouva ze dne 5. 3. 1999 je v části týkající se této nádrže neplatná pro nezpůsobilý předmět převodu, neboť se jedná o součást pozemku, nikoli o součást kanalizace jako liniové stavby ve smyslu ustanovení § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“). Ve vztahu k potrubí vedoucímu ze stabilizační nádrže k betonovému propustku přes pozemky ve vlastnictví žalované 1), respektive i žalované 2), shledaly kupní smlouvu ze dne 5. 3. 1999 platnou, jelikož v důsledku provedených stavebních prací nelze dané potrubí bez poškození oddělit od pozemku ani od sebe navzájem, přičemž dovodily, že jde o součást liniové stavby kanalizační soustavy jako samostatného předmětu věcně-právních vztahů. Uzavřely proto, že výlučným vlastníkem potrubí je žalobce, jenž ve smyslu ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) prokázal naléhavý právní zájem na navrhovaném určení. Podotkly přitom, že předmětem řízení je pouze betonové potrubí, a není jím tedy potrubí plastové spojující tzv. požerák, rodinou žalované 1) v roce 2019 nově instalovaný více směrem do vodní plochy, s původním betonovým potrubím. II. Dovolání, vyjádření k dovolání 4. Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu dovolání toliko proti části výroku I, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020, a od předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1072/2024) při posouzení otázky, zda lze stabilizační nádrž považovat za samostatnou stavbu v poměrech občanského práva. Vyzdvihuje, že stabilizační nádrž vznikla uměle coby výsledek stavební činnosti v souvislosti s výstavbou Letiště H. a má samostatnou hospodářskou funkci zcela odlišnou od pozemku, na němž se rozprostírá. Úvahy odvolacího soudu stran charakteru stabilizační nádrže tak pokládá za extrémně rozporné s provedeným dokazováním. S odkazem na ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, (dále „zákon o vodovodech a kanalizacích“), a na judikaturu vyjadřující se k právní povaze kanalizační přípojky upozorňuje, že v případě kanalizační soustavy i kanalizační přípojky jde vždy o samostatnou stavbu, která není součástí pozemku. Vyjadřuje přesvědčení, že stabilizační nádrž tvoří reálně neoddělitelný prvek komplexní souvislé liniové stavby kanalizační soustavy. Rozhodnutí odvolacího soudu označuje za překvapivé, nepřezkoumatelné, porušující jeho ústavně garantovaná práva a ohrožující veřejný zájem na provozu kanalizační soustavy. Navrhl, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně) brojí dovoláním též žalovaná 1). Přípustnost dovolání spatřuje v ustanovení § 237 o. s. ř.; tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívá se, že odvolací soud dostatečně nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu ohledně potrubí, neboť se podrobně nezabýval tím, zda vlastnické právo k potrubí jakožto části liniové stavby náleží skutečně žalobci. Odvolacímu soudu vytýká, že vlastnické právo žalobce k potrubí vyvodil pouze z kupní smlouvy ze dne 5. 3. 1999, která je však dle názoru žalované 1) absolutně neplatná pro neurčitost předmětu koupě. Nadto uvádí, že právní předchůdce žalobce nebyl vlastníkem kanalizační soustavy, jelikož tato soustava ve vztahu k němu nebyla vymezena v rámci příslušného privatizačního projektu, a tedy právní předchůdce žalobce nemohl převést na žalobce vlastnické právo ke sporné kanalizační soustavě. Dále vyzdvihuje neurčitost a nesrozumitelnost