22 Cdo 2677/2018 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2677/2018-1024 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Společenství vlastníků domu XY, IČO XY, se sídlem v XY, a b) D. L., narozeného XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Karlem Šrolem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Rybářská 159/4, proti žalované C., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Vítem Hrnčiříkem, advokátem se sídlem v Praze, Šrobárova 2002/40, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 34/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 62 Co 460/2017-945, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 62 Co 460/2017-945, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Mezi účastníky je sporná existence věcného břemene (služebnosti) spočívajícího v právu žalovaného užívat celý prostor střechy domu XY v XY, k. ú. XY včetně společných částí domu či jejich částí umístěných pod střechou, v místnostech, na chodbách, schodištích domu a na fasádě, které jsou vhodné ve stavu tak, jak byly ke dni 2. 1. 2002 nebo po stavebních úpravách, k samostatnému užívání žalovaným, spočívajícímu v instalaci a provozování telekomunikačních zařízení, reklamních zařízení či jiných zařízení nebo k jinému užívání, dále spočívající v oprávnění žalovaného dát prostory do nájmu jako pronajímatel dalším osobám jako nájemcům, či zakládat ohledně prostor jiné smluvní vztahy jako vlastník a dále spočívající v oprávnění žalovaného provádět stavební úpravy prostor a v braní užitků z užívání prostor. Věcné břemeno mělo být založeno Smlouvou o zřízení věcného břemene z 2. 1. 2002 uzavřenou mezi družstvem S. (dále též jen „družstvo“), které bylo v té době vlastníkem domu jako povinným, a žalovanou společností jako oprávněnou. Žalobci se domáhají určení, že uvedené věcné břemeno neexistuje. Ve věci rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně a Městský soud v Praze jako soud odvolací; soudy žalobě vyhověly. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2175/2014, bylo dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 62 Co 433/2013-452, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 3. 2013, č. j. 25 C 34/2011-363, ve výroku pod bodem I., odmítnuto (výrok I.); ve zbývající části byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 62 Co 433/2013-452, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, byl rozsudek Nejvyššího soudu ve výroku pod bodem I., týkajícím se přípustnosti dovolání, zrušen. Nejvyšší soud v dalším řízení zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 62 Co 433/2013-452, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 3. 2013, č. j. 25 C 34/2011-363, ve výroku pod bodem I., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 3. 2013, č. j. 25 C 34/2011-363, ve výroku pod bodem I., a věc vrátil v uvedeném rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 10. 7. 2017, č. j. 25 C 34/2011-830, žalobě opětovně vyhověl. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 62 Co 460/2017-945, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání; jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, především vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3511/2016, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily důvody neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, jak jsou uvedeny níže pod body 1 až 5, vytýká vady odůvodnění a pochybení při zjišťování skutkového stavu; vzhledem k rozsahu dovolání (19 stran), dovolací soud v podrobnostech odkazuje na jeho obsah, který je účastníkům i odvolacímu soudu znám. Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovolacích námitek. Žalobci ve vyjádření k dovolání projevili souhlas s napadeným rozhodnutím. Zejména zopakovali, že uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene bylo účelové s cílem zkrátit vlastníky jednotek; smlouvu považují za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, především vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3511/2016, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15. Žalobce a) je právnickou osobou založenou 4. 10. 2004, vystupující jménem vlastníků jednotek ve věcech týkajících se společných částí domu. Žalobce b) je vlastníkem bytové jednotky č. 607/201 v předmětném domě (včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu). Původním vlastníkem domu XY bylo S., družstvo, které dne 15. 12. 2003 učinilo prohlášení vlastníka podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Byty i nebytové prostory spolu s příslušnými podíly na společných částech domu byly převedené na jednotlivé vlastníky. Zakládajícími členy družstva S. byli žalovaná – C., a M. Dne 2. 7. 2001 uzavřely družstvo S., dále B., C.. a M. smlouvu (č. l. 316), jejímž předmětem byla úprava vztahů mezi smluvními stranami při realizaci získání a rekonstrukci předmětného domu, dále úprava vzájemné spolupráce při rozprodeji jednotlivých jednotek v domě zájemcům o členství v družstvu. V článku III. odst. 3 smlouvy se žalovaná zavázala, že uzavře smlouvu o dalším členském vkladu v peněžité formě a že zaplatí náklady na přestavbu domu ve výši 5 000 000 Kč s tím, že způsob kompenzace takto vynaložených prostředků bude upraven ve smlouvě o dalším členském vkladu. Dne 13. 8. 2001 uzavřelo S., družstvo, se společností C.. podle § 223 odst. 4 a 5 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. („obch. zák.“) smlouvu o dalším členském vkladu (č. l. 157), na základě které se mělo stát S, družstvo, vlastníkem předmětného domu s pozemky a společnost C. se zavázala vložit do základního kapitálu nabyvatele další členský vklad ve výši 5 000 000 Kč určený na financování rekonstrukce výše uvedeného domu. Tuto částku byl vkladatel povinen splatit do jednoho roku od uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene užívání střechy předmětného domu a dalších potřebných společných prostor domu k instalaci a provozování telekomunikačních zařízení. Podle smlouvy uvedený vklad bude sloužit k financování rekonstrukce (bod II. 2.2) a bude splacen „formou přímého poskytnutí finančních prostředků na proplácení faktur a úhrad za náklady na opravu a rekonstrukci střechy a fasády předmětných nemovitostí, předložených společností B.“ (článek III. 3.4). Družstvo se pak zavázalo „za účelem vyrovnání vkladatele za vložení dalšího členského vkladu“ (tedy vkladu, který měl být poskytnut způsobem uvedeným v bodu III. 3.4 smlouvy), zřídit ve prospěch vkladatele (žalované) věcné břemeno. Dne 2. 1. 2002 uzavřelo družstvo S. se společností C. smlouvu o zřízení věcného břemene (č. l. 14), od které žalovaná odvozuje své oprávnění. V článku II. smlouvy se uvádí, že smlouvou z 13. 8. 2001 se oprávněný (C.) zavázal k dalšímu členskému vkladu do základního kapitálu povinného (S., družstva) ve výši 5 000 000 Kč; „další členský vklad byl určen na financování rekonstrukce nemovitostí, jichž je povinný vlastníkem“. Povinný se zavázal jako kompenzaci za peníze vložené oprávněným do nemovitosti povinného zřídit věcné břemeno; „vložené peněžní prostředky ze strany oprávněného jsou úplatou za zřízení věcného břemene“. Bylo též sjednáno, že pokud oprávněný nesplatí členský vklad do základního kapitálu povinného do jednoho roku od podpisu smlouvy, „platnost této smlouvy končí“ (správně šlo o rozvazovací podmínku, mající za následek zánik účinnosti smlouvy) a strany se mezi sebou vypořádají. Žalovaná uzavřela na základě smlouvy o zřízení věcného břemene s jednotlivými provozovateli elektrotechnických zařízení nájemní smlouvy opravňující je užívat střechu a další části předmětného domu k umístění a provozování elektrotechnických zařízení. Žalobci nyní namítají, že smlouva o zřízení věcného břemene není platná; soudy jim daly za pravdu a odvolací soud důvody neplatnosti spatřuje v okolnostech uveden