22 Cdo 2677/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2677/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2018 Spisová značka:22 Cdo 2677/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2677.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Věcná břemena Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 151o obč. zák. § 39 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 2. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2677/2018-1024 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Společenství vlastníků domu XY, IČO XY, se sídlem v XY, a b) D. L., narozeného XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Karlem Šrolem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Rybářská 159/4, proti žalované C., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Vítem Hrnčiříkem, advokátem se sídlem v Praze, Šrobárova 2002/40, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 34/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 62 Co 460/2017-945, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 62 Co 460/2017-945, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Mezi účastníky je sporná existence věcného břemene (služebnosti) spočívajícího v právu žalovaného užívat celý prostor střechy domu XY v XY, k. ú. XY včetně společných částí domu či jejich částí umístěných pod střechou, v místnostech, na chodbách, schodištích domu a na fasádě, které jsou vhodné ve stavu tak, jak byly ke dni 2. 1. 2002 nebo po stavebních úpravách, k samostatnému užívání žalovaným, spočívajícímu v instalaci a provozování telekomunikačních zařízení, reklamních zařízení či jiných zařízení nebo k jinému užívání, dále spočívající v oprávnění žalovaného dát prostory do nájmu jako pronajímatel dalším osobám jako nájemcům, či zakládat ohledně prostor jiné smluvní vztahy jako vlastník a dále spočívající v oprávnění žalovaného provádět stavební úpravy prostor a v braní užitků z užívání prostor. Věcné břemeno mělo být založeno Smlouvou o zřízení věcného břemene z 2. 1. 2002 uzavřenou mezi družstvem S. (dále též jen „družstvo“), které bylo v té době vlastníkem domu jako povinným, a žalovanou společností jako oprávněnou. Žalobci se domáhají určení, že uvedené věcné břemeno neexistuje. Ve věci rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně a Městský soud v Praze jako soud odvolací; soudy žalobě vyhověly. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2175/2014, bylo dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 62 Co 433/2013-452, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 3. 2013, č. j. 25 C 34/2011-363, ve výroku pod bodem I., odmítnuto (výrok I.); ve zbývající části byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 62 Co 433/2013-452, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, byl rozsudek Nejvyššího soudu ve výroku pod bodem I., týkajícím se přípustnosti dovolání, zrušen. Nejvyšší soud v dalším řízení zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 62 Co 433/2013-452, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 3. 2013, č. j. 25 C 34/2011-363, ve výroku pod bodem I., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 3. 2013, č. j. 25 C 34/2011-363, ve výroku pod bodem I., a věc vrátil v uvedeném rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 10. 7. 2017, č. j. 25 C 34/2011-830, žalobě opětovně vyhověl. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 62 Co 460/2017-945, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání; jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, především vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3511/2016, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily důvody neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, jak jsou uvedeny níže pod body 1 až 5, vytýká vady odůvodnění a pochybení při zjišťování skutkového stavu; vzhledem k rozsahu dovolání (19 stran), dovolací soud v podrobnostech odkazuje na jeho obsah, který je účastníkům i odvolacímu soudu znám. Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovolacích námitek. Žalobci ve vyjádření k dovolání projevili souhlas s napadeným rozhodnutím. Zejména zopakovali, že uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene bylo účelové s cílem zkrátit vlastníky jednotek; smlouvu považují za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, především vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3511/2016, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15. Žalobce a) je právnickou osobou založenou 4. 10. 2004, vystupující jménem vlastníků jednotek ve věcech týkajících se společných částí domu. Žalobce b) je vlastníkem bytové jednotky č. 607/201 v předmětném domě (včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu). Původním vlastníkem domu XY bylo S., družstvo, které dne 15. 12. 2003 učinilo prohlášení vlastníka podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Byty i nebytové prostory spolu s příslušnými podíly na společných částech domu byly převedené na jednotlivé vlastníky. Zakládajícími členy družstva S. byli žalovaná – C., a M. Dne 2. 7. 2001 uzavřely družstvo S., dále B., C.. a M. smlouvu (č. l. 316), jejímž předmětem byla úprava vztahů mezi smluvními stranami při realizaci získání a rekonstrukci předmětného domu, dále úprava vzájemné spolupráce při rozprodeji jednotlivých jednotek v domě zájemcům o členství v družstvu. V článku III. odst. 3 smlouvy se žalovaná zavázala, že uzavře smlouvu o dalším členském vkladu v peněžité formě a že zaplatí náklady na přestavbu domu ve výši 5 000 000 Kč s tím, že způsob kompenzace takto vynaložených prostředků bude upraven ve smlouvě o dalším členském vkladu. Dne 13. 8. 2001 uzavřelo S., družstvo, se společností C.. podle § 223 odst. 4 a 5 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. („obch. zák.“) smlouvu o dalším členském vkladu (č. l. 157), na základě které se mělo stát S, družstvo, vlastníkem předmětného domu s pozemky a společnost C. se zavázala vložit do základního kapitálu nabyvatele další členský vklad ve výši 5 000 000 Kč určený na financování rekonstrukce výše uvedeného domu. Tuto částku byl vkladatel povinen splatit do jednoho roku od uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene užívání střechy předmětného domu a dalších potřebných společných prostor domu k instalaci a provozování telekomunikačních zařízení. Podle smlouvy uvedený vklad bude sloužit k financování rekonstrukce (bod II. 2.2) a bude splacen „formou přímého poskytnutí finančních prostředků na proplácení faktur a úhrad za náklady na opravu a rekonstrukci střechy a fasády předmětných nemovitostí, předložených společností B.“ (článek III. 3.4). Družstvo se pak zavázalo „za účelem vyrovnání vkladatele za vložení dalšího členského vkladu“ (tedy vkladu, který měl být poskytnut způsobem uvedeným v bodu III. 3.4 smlouvy), zřídit ve prospěch vkladatele (žalované) věcné břemeno. Dne 2. 1. 2002 uzavřelo družstvo S. se společností C. smlouvu o zřízení věcného břemene (č. l. 14), od které žalovaná odvozuje své oprávnění. V článku II. smlouvy se uvádí, že smlouvou z 13. 8. 2001 se oprávněný (C.) zavázal k dalšímu členskému vkladu do základního kapitálu povinného (S., družstva) ve výši 5 000 000 Kč; „další členský vklad byl určen na financování rekonstrukce nemovitostí, jichž je povinný vlastníkem“. Povinný se zavázal jako kompenzaci za peníze vložené oprávněným do nemovitosti povinného zřídit věcné břemeno; „vložené peněžní prostředky ze strany oprávn