22 Cdo 2817/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2817/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2026 Spisová značka:22 Cdo 2817/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.2817.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Podílové spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 139 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2817/2025-944 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) A. D. a b) H. D., obou zastoupených JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, proti žalovaným 1) L. P. a 2) M. P., oběma zastoupeným JUDr. Milošem Rámešem, advokátem se sídlem v Brně, Skácelova 2792/34, o zaplacení 596 040,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 404/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2025, č. j. 17 Co 118/2024-912, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2025, č. j. 17 Co 118/2024-912, se v části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 229 722 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 10. 2014 do zaplacení, a ve výroku II, ruší a věc se vrací tomuto soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2025, č. j. 17 Co 118/2024-912, odmítá. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 8 C 404/2014-562, zamítl žalobu, kterou se žalobci po žalovaných domáhali zaplacení částky 596 040,30 Kč s úrokem z prodlení z částky 250 000 Kč od 27. 7. 2013 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně a z částky 346 040,30 Kč od 16. 10. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci byli podílovými spoluvlastníky nemovitostí – pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY, vše v k. ú. XY (dále jen „společné nemovitosti“). Dne 28. 6. 2011 byla mezi účastníky jako podílovými spoluvlastníky uzavřena dohoda podílových spoluvlastníků o užívání společných nemovitostí (dále též „předmětná dohoda“ nebo jen „dohoda“), v níž se účastníci dohodli na úpravě vzájemných vztahů vyplývajících ze společného vlastnictví nemovitostí. Předmětná dohoda byla uzavřena na dobu neurčitou, strany se nedohodly na způsobu jejího ukončení. Neshody mezi účastníky však vyústily v odstěhování žalovaných ze společných nemovitostí a následnou výpověď předmětné dohody dopisem datovaným dne 2. 9. 2011, s tím, že výpovědní doba činí 3 měsíce počínaje měsícem následujícím po doručení výpovědi, tudíž závazky vyplývající z dohody končí ke dni 31. 12. 2011. Žalobci se podanou žalobou po žalovaných domáhali zaplacení dílčích úhrad na základě uzavřené dohody za období od 20. 8. 2011 do 16. 4. 2014. 3. Soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), neboť k uzavření předmětné dohody došlo ještě za jeho účinnosti [srovnej § 3028 odst. 3 větu první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“)]. Soud prvního stupně vyšel z § 582 odst. 1 obč. zák., podle kterého jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí. Dospěl k závěru, že v důsledku výpovědi zaslané žalovanými došlo k ukončení předmětné dohody ke dni 31. 12. 2011. 4. Ve vztahu k uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení co do částky 247 262,53 Kč s příslušenstvím za období do 31. 12. 2011 s ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany žalovaných a datum podání žaloby (29. 10. 2014) soud prvního stupně žalobu s odkazem na § 107 odst. 1 obč. zák. zamítl. Ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve zbývající částce 348 777,77 Kč s příslušenstvím za období po ukončení dohody na základě výpovědi žalovaných (od 1. 1. 2012) pak soud prvního stupně žalobu rovněž zamítl, neboť po ukončení předmětné dohody z ní již nemohly jejím smluvním stranám plynout žádná práva ani povinnosti. 5. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2019, č. j. 17 Co 51/2018-591, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 6. Odvolací soud souhlasil ohledně právního posouzení uzavřené dohody se závěry soudu prvního stupně a potvrdil, že předmětnou dohodu je třeba považovat za smlouvu zvláště neupravenou, avšak vzhledem k jejímu obsahu, zejména s ohledem na ujednání upravující opakující se finanční závazky a závazky k opakované činnosti, ji lze posoudit jako dohodu, jejímž předmětem je průběžně uskutečňovaná opakovaná činnost sjednaná na dobu neurčitou, tudíž jako dohodu podřaditelnou pod § 582 odst. 1 obč. zák. Dohodu bylo tedy možné ve smyslu uvedeného ustanovení vypovědět, což také žalovaní řádně učinili, přičemž k ukončení předmětné dohody došlo ke dni 31. 12. 2011. Odvolací soud proto právní závěry soudu prvního stupně hodnotil jako správné, a to jak v otázce nároku na vydání bezdůvodného obohacení za období do 31. 12. 2011, který shledal promlčeným, tak i v otázce nároku za období po ukončení dohody, od 1. 1. 2012, který shledal nedůvodným s ohledem na to, že dohoda spoluvlastníků byla v uvedené době ukončena a práva a povinnosti z ní již účastníkům vznikat nemohly. 7. Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl následně k dovolání žalobců v celém rozsahu zrušen a věc vrácena zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, č. j. 22 Cdo 3338/2019-620. Dovolací soud konstatoval, že předmětnou dohodu je nutno posoudit jako dohodu podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák., a je proto třeba zohlednit určitá její specifika plynoucí z právní úpravy podílového spoluvlastnictví a ustálené rozhodovací praxe. Nelze ji tak bez dalšího podřadit pod ustanovení § 582 odst. 1 obč. zák. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi vysvětlil, že dohodou podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí, jež byla uzavřena na dobu neurčitou, jsou strany vázány, dokud ji nenahradí nově uzavřenou dohodou spoluvlastníků (tj. buď opětovně dohodou spoluvlastníků, nebo rozhodnutím většiny spoluvlastníků), anebo by muselo dojít k podstatné změně poměrů. Judikatura Nejvyššího soudu pak nevylučovala ani uplatnění institutu výpovědi (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1153/2006). Ustanovení o závazkovém (obligačním) právu však bylo potřeba uplatňovat za podmínek respektujících zákonný způsob rozhodování podílových spoluvlastníků. Dovolací soud uzavřel, že s ohledem na to, že předmětnou dohodu uzavřenou mezi účastníky bylo třeba právně kvalifikovat jako dohodu podílových spoluvlastníků, která má vlastní speciální úpravu, nebylo možné na daný případ bez dalšího aplikovat obecné § 582 odst. 1 obč. zák. o výpovědi způsobem, o kterém uvažovaly nalézací soudy. Pokud by v daném případě měla přicházet aplikace § 582 odst. 1 obč. zák. do úvahy, musela by taková výpověď respektovat pravidla obsažená v § 139 odst. 2 obč. zák., tj. musela by se opírat o rozhodnutí většiny nebo o rozhodnutí soudu vydané v případě žaloby podané při rovnosti hlasů. S ohledem na to, že rozhodnutí nalézacích soudů neřešila komplexně všechny možné důvody a způsoby odklizení dohody podílových spoluvlastníků, napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 8. Následně Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 17 Co 51/2018-639, o zrušení rozsudku prvního stupně v částce 348 777,77 Kč s příslušenstvím za období od 1. 1. 2012. 9. Krajský soud vázán výše uvedeným právním názorem dovolacího soudu se musel nadále zabývat tvrzeným nárokem žalobců na vydání bezdůvodné obohacení i v období od 1. 1. 2012. Jelikož žalovaní vznesli námitku promlčení celého uplatněného nároku, zabýval se především otázkou, zda je tento nárok promlčen či nikoliv. Po provedeném řízení nově rozhodl o odvolání žalobců proti původnímu rozsudku soudu prvního stupně tak, že rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 17 Co 51/2018-639, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně zamítnutí žaloby v částce 247 262,53 Kč s příslušenstvím z důvodu promlčení nároku (ohledně položek 1–52 týkajících se úhrad žalobců před 2