22 Cdo 2826/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2826/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 12. 2025 Spisová značka:22 Cdo 2826/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.2826.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Držba Úmysl Vydržení Dotčené předpisy:§ 1089 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 4 odst. 1 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 992 odst. 1 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2826/2025-290 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobkyně P. H., zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované J. K., zastoupené Mgr. Janem Braunerem, LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Přízova 285/3, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 79/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2025, č. j. 13 Co 158/2024-253, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 8 C 79/2023-202, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem spoluvlastnického podílu ideální 6/7 pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, přičemž jako vlastníci zbývajícího spoluvlastnického podílu id. 1/7 jsou zapsáni žalobkyně a R. H. (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 4. 2025, č. j. 13 Co 158/2024-253, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž právní předchůdce žalobkyně užíval pozemky od roku 1982 na základě smlouvy o dočasném užívání zahrádky uzavřené dne 27. 2. 1986 s Českým zahrádkářským svazem, sjednané na dobu určitou do roku 2012. Na pozemku postavil zahrádkářskou chatu, kterou po jeho smrti v roce 1994 nabyla děděním jeho manželka, jež dne 9. 9. 1996 darovala žalobkyni pouze stavbu, nikoli pozemky, což bylo v darovací smlouvě výslovně uvedeno. Od tohoto data žalobkyně užívá stavbu i pozemky, přičemž v katastru nemovitostí je zapsána jako vlastník stavby a spoluvlastník podílu 1/7 na pozemcích, zatímco žalovaná jako vlastník 6/7 pozemků. 4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nenabyla vlastnické právo k podílu 6/7 na pozemcích mimořádným vydržením podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), neboť při uchopení držby jednala v nepoctivém úmyslu. Bylo prokázáno, že žalobkyně věděla, že darovací smlouva se týká pouze stavby, nikoli pozemků, a přesto je užívala bez právního důvodu, tedy k újmě vlastníka. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně po nabytí stavby usilovala o získání právního titulu k pozemkům, což potvrzuje její vědomost o tom, že pozemky nejsou její. 5. Odvolací soud dále posuzoval možnost nabytí vlastnického práva vydržením podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 a řádným vydržením podle § 1089 o. z., avšak dospěl k závěru, že podmínky pro vydržení nebyly splněny. Ani jeden z právních předchůdců žalobkyně, ani žalobkyně sama nemohli být oprávněnými držiteli pozemků, neboť jim chyběla dobrá víra, že pozemky nabyli do vlastnictví, a absentoval právní důvod, který by mohl vést ke vzniku vlastnického práva. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky zásadního významu, která dosud nebyla v rozhodovací praxi výslovně řešena; současně dovolatelka tvrdí rozpor s ustálenou judikaturou. 7. Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení věci a tvrdí, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil poctivost jejího úmyslu. Podle její argumentace se držby ujala odvozeně od právních předchůdců, kteří měli smlouvu o dočasném užívání pozemků sjednanou na dobu určitou do roku 2012. V době uchopení držby byla přesvědčena, že má právo pozemky užívat, a odvolací soud opomněl skutkové okolnosti svědčící o jejím poctivém přesvědčení, včetně dlouhodobých slibů žalované o převodu zahrádky. 8. Dovolatelka vymezuje čtyři právní otázky, které považuje za otázky zásadního právního významu: a) Je podmínkou mimořádného vydržení držba vlastnická podle § 989 odst. 1 o. z., nebo postačí jiná držba podle § 988 odst. 1 o. z.? Otázku považuje za dosud výslovně neřešenou. b) Pokud se držitel ujme držby odvozeně podle § 990 odst. 1 o. z. po svém právním předchůdci, který měl právní důvod pro užívání pozemku (jiný než vlastnické právo), posuzuje se nedostatek nepoctivého úmyslu k okamžiku ujmutí se držby předchůdcem nebo současným držitelem? Jaký vliv má existence jiného právního důvodu pro užívání pozemku na poctivost úmyslu současného držitele? Má za to, že odvolací soud vyřešil „tuto otázku“ v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 922/2024. c) Jedná v nepoctivém úmyslu ten, kdo vykonává držbu na základě jiného právního důvodu, než je právní důvod, který by jinak zakládal vznik vlastnictví (tedy držitel ví, že nenabývá vlastnické právo, ale nabývá jiné právo, které jej opravňuje pozemky užívat způsobem, jakým je užívá)? Tato otázka nebyla podle názoru dovolatele v souvislosti s mimořádným vydržením dosud řešena. d) Za neřešenou označila i otázku, zda lze působit újmu skutečnému vlastníkovi výkonem držby založené na jiném právním důvodu k užívání pozemku. 9. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 11. Dovolání není přípustné. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 14. Na řešení otázky, zda je podmínkou mimořádného vydržení držba vlastnická podle § 989 odst. 1 o. z., nebo postačí jiná držba podle § 988 odst. 1 o. z., není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť ten vycházel z tvrzené držby vlastnického práva, nedostatek podmínek pro vydržení vlastnického práva shledal v nepoctivém úmyslu držitele. Lze však dodat, že přímo z textu § 1089 o. z. plyne, že pro vydržení vlastnického práva je třeba držby vlastnického práva po určitou dobu; držba jiného než vlastnického práva tedy nemůže vést k vydržení práva vlastnického. O držbu vlastnického práva přitom nemůže jít v případě, kdy je faktické užívání opřeno o právo užívat pozemek jiného vlastníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, a ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, nebo jeho usnesení ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 265/2024; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). 15. Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky formulované pod body c) a d), neboť otázku nepoctivého úmyslu držitele (vlastnického práva), který už při převzetí věci do držby ví, že jde o věc jiného vlastníka, posoudil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. 16. Judikatura Nejvyššího soudu formulovala východiska, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) pro