22 Cdo 2831/2008 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2831/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 10. 2010 Spisová značka:22 Cdo 2831/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2831.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vydržení Dotčené předpisy:§ 130 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 134 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 11. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2831/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně V. T., zastoupené Mgr. Milanem Honzejkem, advokátem se sídlem v České Lípě, Hrnčířská 2985, proti žalovaným 1) P. S., 2) J. S., 3) obci Sloupu v Čechách, se sídlem ulice Komenského 236, Sloup v Čechách, IČ: 00525677, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, a 4) P. D., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 113/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15.ledna 2008, č. j. 36 Co 265/2007–317, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Milana Štětiny. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2) a 4) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. dubna 2007, 12 C 113/2002–291, zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. 22/2 – louka, o výměře 761 m2, zapsaného pro obec a katastrální území S. v Č., na LV č. 831 u Katastrálního úřadu pro L. k., Katastrálního pracoviště Č. L.“ (výrok I.) a výroky II. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. ledna 2008, č. j. 26 Co 265/2007–317, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, výslovně směřující do výroků I. a II. rozsudku, přičemž přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Žalovaný 3) ve svém vyjádření navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnuto. Žalovaní 1), 2) a 4) se k dovolání nevyjádřili. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením žalovaného 3) tvoří obsah spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolání není přípustné. Dovolatelka vymezila zásadní právní význam napadeného rozsudku posouzením, „zda lze důvodně požadovat po držiteli opatrnost ohledně hranic a výměry pozemku v situaci, kdy původní vlastník (stát) přiděloval pozemky bez určení výměry in natura v terénu a navíc tento stav po dobu více než 40 let aproboval mimo jiné tím, že z mocenského postu opakovaně připouštěl dnes namítanou disproporci mezi označením pozemků a jejich faktickým popisem ve znaleckých posudcích vycházejících z faktického stavu užívání“. Takto vymezená právní otázka nemůže bez dalšího založit zásadní právní význam napadeného rozsudku, neboť z ní není zřejmé, jakým způsobem by se její posouzení v konkrétních poměrech promítlo v souzené věci. Ze skutkového vylíčení obsahu dovolání lze zřejmě usuzovat, že příděl z roku 1949 se vázal k manželům G., že tuto otázku vztahuje dovolatelka k nabytí vlastnického práva k pozemku parc. č. 22/2 vydržením právě těmito osobami. Tomu totiž koresponduje dovolací tvrzení, že při posouzení otázky vydržení „se zcela vytratilo období od roku 1949 do roku 1967“, přičemž „v této době došlo k vydržení předmětného pozemku“, i odvolací námitka žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, že k vydržení parcely č. 22/2 došlo již „v roce 1959 E. G.“. Dovolací soud v usnesení ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3719 vyložil, že „námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem.“ Ze skutkových zjištění, jež v daném případě v dovolacím řízení nepodléhají přezkumu, vzal odvolací soud za prokázáno, že kupní smlouvou ze dne 6. února 1961 převedla E. G. již jako výlučná vlastnice na prarodiče žalobkyně K. a A. M. „rodinný dům čp. 20 ve S. v Č. na stav. parc. č. kat. 14 a louky č. kat. 22/3, zaps. ve vložce číslo 18 pozemkové knihy pro kat. území Sloup“, přičemž předmětný pozemek parc. č. 22/2 (který byl zapsán v knihovní vložce č. 158 od roku 1877 jako majetek žalovaného č. 3)) předmětem této kupní smlouvy nebyl. K dovolací námitce, že soudy pominuly, že sporný pozemek vydrželi již manželé G., případně sama E. G., tak lze jen poznamenat, že i kdyby se tak stalo, nemělo by to vliv na výsledek sporu, poněvadž E. G. na právní předchůdce žalobkyně (manžele M.) tento pozemek nepřevedla – písemnou smlouvou ze dne 6. února 1961 převedla jen to, co bylo v této smlouvě výslovně označeno jako předmět převodu, a tedy z pozemků jen pozemky kat. č. 14 a kat. č. 22/3, zapsané ve vložce č. 18 pozemkové knihy. Pokud by sporný pozemek vydrželi manželé G., zůstal by v jejich vlastnictví (případně ve vlastnictví E. G., pokud by jej vydržela sama) a nemohl by se stát vlastnictvím právních předchůdců žalobkyně – manželů M.. Odvolací soud se nicméně podrobně zabýval i posouzením, zda právní předchůdci žalobkyně či žalobkyně sama mohli nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením. Svůj závěr o tom, že podmínky pro vydržení vlastnického práva těmito osobami nebyly splněny, opřel o rozhodnou skutečnost týkající se plochy nabytých pozemků a pozemků fakticky držených. V této souvislosti uzavřel, že dobrá víra vzhledem ke všem okolnostem nebyla dána, neboť právní předchůdci žalobkyně i žalobkyně sama se chopili držby plochy podstatně větší než byl nabývaný pozemek. Tento pro věc určující právní závěr žalobkyně v dovolání žádným způsobem nenapadá a je ostatně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, p