22 Cdo 286/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 286/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 2. 2024 Spisová značka:22 Cdo 286/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.286.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Žaloba určovací Vlastnictví Vydržení Dotčené předpisy:§ 3028 odst. 2 o. z. § 130 odst. 1 obč. zák. § 134 odst. 1 a 3 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 286/2024-413 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL. M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 185/6, proti žalovanému A. S., zastoupenému Mgr. Davidem Bukalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 586/7, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 82/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2023, č. j. 21 Co 215/2023-392, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2023, č. j. 21 Co 215/2023-392, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 14. 4. 2020 domáhal určení, že je vlastníkem části pozemku parc. č. XY, na němž je vybudována část zděné přístavby sousedící s pozemkem parc. č. st. XY, vše v katastrálním území XY a obci XY (žalobce později se souhlasem soudu změnil žalobu s ohledem na zprávu katastrálního úřadu o změně čísla parcely tak, že se domáhá určení, že je vlastníkem pozemku p. č. st. XY v katastrálním území XY a obci XY). Tvrdil, že je od 27. 4. 2007 výlučným vlastníkem pozemku st. parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (objekt k bydlení); od roku 1992 byl tento pozemek v bezpodílovém vlastnictví, později ve společném jmění manželů - žalobce a jeho bývalé manželky. Žalobce po celou dobu nemovitosti užíval, udržoval stavbu a prováděl terénní úpravy. Okolo celého pozemku žalobce je pozemek žalovaného parc. č. XY (ostatní plocha) o výměře 1 396 m². Žalobce se rozhodl přistavit přízemní zděnou stavbu s pultovou střechou; stavební povolení mu bylo vydáno dne 19. 4. 2005 a byla jím povolena stavba „Přístavba kolny - Hájenka XY“ na stavební parcele č. XY o rozměrech 11,5 x 3 m. I po dokončení prací byla majitelem pozemku parc. č. XY osoba odlišná od žalovaného a s užíváním stavby nebyl žádný problém. 2. Žalovaný se stal vlastníkem pozemku parc. č. XY ke dni 1. 6. 2015; dne 29. 3. 2017 podal na stavební úřad podnět k zahájení řízení o odstranění stavby, terénních úprav a zařízení s tím, že stavba stojí i na jeho pozemku. Řízení není doposud skončeno. Žalobce je přesvědčen, že jednal v dobré víře, že staví na svém. Je možné, že chybou měření došlo k přestavku, nicméně to bylo na místě, které rodina žalobce dlouhou dobu v dobré víře užívala, a toto užívání nebylo nikdy zpochybněno. Žalobce v průběhu doby danou část nemovitosti vydržel; že se část jeho stavby nachází na pozemku žalovaného parc. č. XY, zjistil až v roce 2017 od Městského úřadu v Žacléři. S předmětnou nemovitou věcí nakládal jako s vlastní, byl v dobré víře, že mu věc patří a držel ji po dobu více než 10 let. 3. Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 14 C 82/2020-238, žalobě vyhověl, a výrokem I určil, že žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. XY, na němž je vybudována část zděné přístavby, a to v rozsahu dle geometrického plánu, který je součástí rozsudku. Výroky II a III rozhodl o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že k vydržení mělo dojít v roce 2002, posuzoval soud prvního stupně podmínky vydržení podle § 130 odst. 1 a § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“) - viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 4. Při hodnocení otázky, zda žalobce byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že součástí nabytého pozemku je i sporný pozemek, vyšel z toho, že „žalobce kupoval rekreační objekt zasazený ve svahu, ve kterém byla v okolí umístěna jen tato nemovitost. Jeho právní předchůdci užívali nemovitost až ke svahu, započali tam se stavbou zděných kůlen. Vlastník pozemku parc. č. XY žádným způsobem rozsah užívání nezpochybňoval (…). V terénu, v němž se nemovitost nachází, je nutno dospět k závěru, že žalobce mohl být i objektivně v dobré víře, že jeho pozemek sahá až ke svahu. Nebylo zjištěno nic, co by mělo u žalobce až do doby stavebního řízení zahájeného žádostí žalobce o vydání stavebního povolení na přístavbu kolny doručené stavebnímu úřadu 8. 4. 2004, konkrétně do místního šetření ze dne 28. 5. 2004, vyvolat důvodné pochybnosti o tom, zda mu pozemek patří až ke svahu“ (…) „Žalobce byl na základě kupní smlouvy v dobré víře, že pozemek koupil až po hranu rozestavěných kůlen směrem ke svahu. Aniž by bylo přihlíženo k dobré víře jeho právních předchůdců, stal se tak nejpozději od 30. 4. 1992 oprávněným držitelem, oprávněná držba trvala více než 10 let, neboť až v roce 2004 byly v rámci řízení před stavebním úřadem činěny úkony, které mohly dobrou víru narušit.“ 5. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 21 Co 152/2021-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 6. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů učinil v zásadě správné skutkové závěry a také jeho právní závěry jsou správné. Žalobce a jeho tehdejší manželka zcela důvodně měli za to, že pozemek, na němž byly vybudovány kolny přiléhající k domu č. p. XY, i vzhledem k rozsahu obestavěné plochy, je pozemkem st. parc. č. XY. Stejné mínění pak důvodně měli i ohledně části pozemku ve svahu přiléhajícího ke kolnám z levé strany (při pohledu odspodu na nemovitost), kterou již jejich právní předchůdci (L. H. a J. H.) užívali, zejména pro výsadbu ovocných stromků. Žalobce a jeho bývalá manželka v užívání této části pozemku pokračovali tím způsobem, že užívali kolny a udržovali pozemek (sekali trávu a nálety a vysazovali zde ovocné stromky a květiny). Po dobu plynutí vydržecí doby, tj. od 5. 10. 1992 do 5. 10. 2002, nebyli ve výkonu svého práva žádným způsobem rušeni, tehdejší vlastník pozemku parc. č. XY (právní předchůdce žalovaného) se sám ani držby sporné části pozemku v označené době neuchopil. Dnem 5. 10. 2022 se tak ze zákona stali vlastníky části pozemku parc. č. XY, části nyní vymezené geometrickým plánem, který je nedílnou součástí rozsudku. 7. Na základě dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2022, č. j. 22 Cdo 205/2022-321, zrušil rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2021, č. j. 21 Co 152/2021-283, a Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 4. 2021, č. j. 14 C 82/2020-238, věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení a uvedl: „Dovolací soud nezpochybňuje to, že nerušené užívání pozemku žalobcem (resp. po nějakou dobu i jeho bývalou manželkou) je skutečností nasvědčující tomu, že on i původní vlastník sousedního pozemku (předchůdce žalovaného) měli za to, že žalobce užívá jen vlastní pozemek; pokud by nebyl zjištěn jiný důvod užívání (nájem, pacht, výprosa apod.), šlo o držbu. V dané věci však odvolací soud a ani soud prvního stupně neučinily skutkové zjištění, že by se žalobce a jeho tehdejší bezpodílová spoluvlastnice seznámili s hranicemi pozemku. Pokud by za situace, kdy vlastnická hranice nebyla v terénu jasně zřetelná, zejména vyznačena rozhradou, a převodce by nabyvateli hranice pozemku jasně neukázal a nepředal jim tak držbu v těch hranicích, ve kterých se jí chopili, pak by nebylo možné učinit závěr, že by při zachování obvyklé opatrnosti nemohli zjistit, že se chopili držby i části sousedního pozemku. I pokud by tak byli v dobré víře, že jsou vlastníky drženého pozemku, nebyla by jejich dobrá víra objektivní, daná - „se zřetelem ke všem okolnostem“ - a tudíž by nebyli držiteli oprávněnými (§ 130 odst. 1 obč. zák.), a jejich držba způsobilá k vydržení“. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v této části považoval dovolací soud za předčasné, a jeho rozsudek tak spočíval na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). 8. Nejvyšší soud současně považoval za významné tvrzení dovolatele (tehdy jím byl žalovaný), že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ohledně dobré víry držitele posuzované podle poměru plochy skutečně nabytého a drženého pozemku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 301/2000). Na nutnost posuzovat věc z tohoto hlediska poukazoval žalovaný již v řízení