22 Cdo 2873/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2873/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2020 Spisová značka:22 Cdo 2873/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2873.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Příslušenství věci Součást věci Vydržení Dotčené předpisy:§ 347 předpisu č. 109/1964Sb. § 120 odst. 1 obč. zák. § 134 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 5. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2873/2019-541 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně obce Čejkovice, IČO 00284823, se sídlem v Čejkovicích, Templářská 500, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo, identifikační číslo osoby 45475148, se sídlem v Čejkovicích, Na Bařině 945, zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791/25, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 88/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019, č. j. 38 Co 88/2018-460, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019, č. j. 38 Co 88/2018-460, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 11. 2017, č. j. 16 C 88/2009-385, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Hodoníně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. 16 C 88/2009-385, zamítl návrh, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí sklepa (vinného sklepa) pod budovou č. p. XY na pozemku par. č. st. XY, v obci XY, k. ú. XY, a pod pozemky přiléhajícími k budově, a sice pod pozemky par. č. st. XY, a par. č. XY, všemi v k. ú. XY, obci XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí vinného sklepa. Své vlastnické právo k vinnému sklepu odůvodnila tím, že na základě hospodářské smlouvy ze dne 10. 12. 1974 byla podle § 347 tehdejšího hospodářského zákoníku převedena na tehdejší Místní národní výbor XY – předchůdce žalobkyně – správa nemovitosti specifikované v této smlouvě. Podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nabyl pak vlastnické právo k nemovitostem uvedeným v hospodářské smlouvě, a to k budově č. p. XY (konkrétně se jednalo o původní tvrz následně přestavěnou na zámek) nacházející se na pozemku p. č. st. XY pro obec a katastrální území XY (dále jen „budova“), pod níž se nachází část vinného sklepa. Vinný sklep tvoří společně s budovou jednotný celek, tudíž ho je nutno považovat za její součást, neboť vinný sklep jakožto věc vedlejší nelze oddělit od budovy jako věci hlavní. Pokud tedy nabyl na základě výše citovaného zákona vlastnické právo k budově, nabyl rovněž vlastnické právo k vinnému sklepu. Soud prvního stupně uvedl, že vinný sklep nebyl výslovně učiněn předmětem výše uvedené hospodářské smlouvy; nicméně se musel zabývat otázkou, zda vinný sklep lze považovat za součást budovy; v kladném případě by byl předmětem hospodářské smlouvy a následně i přechodu vlastnického práva ze státu na obec. V současné době (tj. v době rozhodování soudu) funguje tvrz i vinný sklep prakticky nezávisle na sobě bez jakýchkoli obtíží; vinný sklep tak není součástí budovy. Může být příslušenstvím budovy, „přičemž však příslušenství na rozdíl od součásti automaticky nesdílí osud věci hlavní a může být samostatným předmětem právních vztahů. Aby mohlo být předmětem hospodářské smlouvy, muselo by být v této smlouvě výslovně uvedeno, což nebylo.“ Protože právo hospodaření se sklepem žalobkyni nesvědčilo, považoval soud za nadbytečné zabývat se splněním další podmínky pro přechod vlastnictví, že totiž žalobkyně se sklepem skutečně hospodařila ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Soud prvního stupně se pak zabýval tvrzeným vydržením a dospěl k závěru, že ani takto žalobkyně vlastnické právo nenabyla, neboť její držba se neopírala o právní důvod, byť domnělý, způsobilý založit vlastnické právo. „Jediným domnělým titulem v tomto případě mohla být uzavřená hospodářská smlouva a v důsledku této následně výše citovaný zákon, avšak v této smlouvě nebyl vinný sklep zmíněn. Dobrá víra nemohla být založena pouze na základě subjektivního přesvědčení žalobkyně, že se jedná o součást věci za situace, kdy sklep z převážné části vůbec neleží pod budovou, ale zcela mimo ni. Při zachování potřebné míry opatrnosti muselo být žalobkyni zřejmé, že vinného sklepa, ve smlouvě nezmíněného, se tato smlouva netýká“. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 38 Co 88/2018-460, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. a III.). Odvolací soud uvedl: „Jestliže tedy větší část pozemků, pod nimiž se prostory vinného sklepa nacházejí, je ve vlastnictví jiných vlastníků než žalobkyně, nemohou být sklepní prostory součástí věci (tvrze). Žalobkyně však v tomto řízení uplatňuje vlastnické právo k vinnému sklepu jako celku, tj. k jedné nemovité věci, s tím, že je vlastníkem budovy…jejíž je vinný sklep součástí. Tento vinný sklep, jak výše uvedeno, se však nachází i pod pozemky jiných vlastníků, a nemůže tedy jít o součást věci (budovy č. p. XY), a již z tohoto důvodu by nebylo lze žalobě vyhovět“. „Soud I. stupně uvedl, že vinný sklep může splňovat pouze definici příslušenství věci, ovšem příslušenství nesdílí automaticky osud věci hlavní, a může být samostatným předmětem právních vztahů. Hospodářská smlouva z 10. 12. 1974, uzavřená mezi tehdejším XY a XY, však sklepní prostory v textu nezahrnuje, a navíc z provedeného dokazování plyne, že hospodářské využití vinného sklepa před rokem 1974 nebylo spojeno s využitím budovy č. p. XY (tvrze). Nebyly tedy splněny podmínky zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, neboť obec XY se sklepy ke dni účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) fakticky nehospodařila“. K vydržení sklepa odvolací soud konstatoval: „Soud I. stupně správně posoudil i otázku vydržení, kdy se podrobně zabýval listinou nazvanou Protokol č. 1 Č/96. I kdyby bylo lze tuto listinu považovat za domnělý (putativní) titul, od něhož by počala běžet desetiletá lhůta pro nabytí vlastnického práva vydržením (§ 134 odst. 1 z. č. 40/1964 Sb.), kdy v letech 1996 – 2004 žalobkyně s vinným sklepem hospodařila, o čemž svědčí uzavřená nájemní smlouva, pak bylo v roce 2004 ze strany Pozemkového fondu ČR vysloveno zcela jednoznačně, že se nejedná u vinných sklepů o vlastnictví žalobkyně (viz dopisy Pozemkového fondu ČR, adresované žalobkyni ze dne 27. 4. 2004 a ze dne 19. 10. 2004). Od roku 2004 tedy žalobkyně nemohla být v dobré víře, že mu svědčí vlastnické právo k vinnému sklepu, neboť došlo k prolomení tvrzené existence jeho dobré víry, a nemohla nabýt vlastnické právo vydržením“. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že rozhodnutí závisí na otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se zčásti odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zčásti jde o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka především namítá, že sklepní prostory jsou součástí budovy (tvrze) v jejím vlastnictví. Odvolací soud nesprávně uzavřel, že sklepní prostory nemohou být součástí tvrze již proto, že větší část pozemků, pod nimiž se nacházejí, nepatří dovolatelce; judikatura připouští, že sklepy mohou být součástí jiné věci než pozemku, pod nímž se nacházejí (k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2711/2018). Jestliže odvolací soud nezohlednil zákonná kritéria pro určení součásti věci a namísto toho svou úvahu založil na kritériu, které není pro věc rozhodné (vlastnictví pozemků nad sklepy), pak je taková úvaha ohledně právní povahy sklepních prostor zjevně nepřiměřená a závěr odvolacího soudu, že sklepy nejsou součástí tvrze, předčasný. Otázka právní povahy sklepů (konk