22 Cdo 2911/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2911/2025-181 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. Ch., b) R. Ch., obou zastoupených JUDr. Ondřejem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, proti žalovaným 1) N. R., b) N. Ř., oběma zastoupeným Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem se sídlem v Praze 3, Radhošťská 1942/2, o vyklizení bytů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 124/2024, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 21 Co 75/2025-152, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 21 Co 75/2025-152, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 26. 3. 2024 domáhali vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalované 1) uložena povinnost vyklidit byt číslo 26 umístěný v 5. podlaží domu č. p. XY, ulice XY, katastrální území XY, a žalované 2) povinnost vyklidit byt číslo 27 umístěný v 5. podlaží domu č. p. XY, ulice XY, katastrální území XY – dále také „dům“, „byty“ nebo „předmětné byty“. Žalobu založili na tvrzeních, že jsou spoluvlastníky domu a jejich podíly představují v souhrnu 52/100. Žalované jsou rovněž spoluvlastnicemi domu a jejich podíly, společně s další spoluvlastnicí L. Ř., činí 48/100. Žalované užívají předmětné byty, přičemž za užívání ničeho neplatí. Dne 19. 2. 2024 žalobci písemně vyzvali žalované prostřednictvím jejich zástupce listinou označenou jako „Návrh na rozhodnutí o běžné správě společné věci“ k hlasování o vyloučení žalovaných z užívání předmětných bytů a současně hlasovali pro přijetí tohoto rozhodnutí. Žalované v písemné odpovědi ze dne 26. 2. 2024 na výsledek hlasování reagovali negativně, a stejně tak i na výzvu žalobců ze dne 8. 3. 2024 k vyklizení předmětných bytů. Žalobci tudíž mají za to, že žalované pozbyly rozhodnutím většinových spoluvlastníků o vyloučení žalovaných z užívání společné věci k užívání bytů právní důvod a ve smyslu § 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“) se domáhají ochrany vlastnického práva k věci, do nějž žalované neoprávněně zasahují. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 40 C 124/2024-105, zamítl návrh žalovaných na přerušení řízení (výrok I) a dále zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali na žalované 1), aby vyklidila byt číslo 26 umístěný v 5. podlaží domu č. p. XY, ulice XY, katastrální území XY (výrok II), a na žalované 2), aby vyklidila byt číslo 27 umístěný v 5. podlaží domu č. p. XY, ulice XY, katastrální území XY (výrok III). Žalobcům uložil povinnost nahradit žalovaným k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 23 958 Kč (výrok IV). 3. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 21. 5. 2025, č. j. 21 Co 75/2025-152, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II tak, že žalovaná 1) je povinna vyklidit byt číslo 26 umístěný v 5. nadzemním podlaží domu č. p. XY, ulice XY, katastrální území XY, do 31. prosince 2025 (výrok I) a ve výroku III tak, že žalovaná 2) je povinna vyklidit byt číslo 27 umístěný v 5. nadzemním podlaží domu č. p. XY, ulice XY, katastrální území XY, do 31. prosince 2025. (výrok II). Žalovaným uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 46 329,60 Kč (výrok III). 4. V řízení o vyklizení žalovaných z předmětných bytů na základě žaloby opírající důvodnost nároku o ustanovení § 1040 o. z. řešily soudy nižších stupňů jako otázku předběžnou klasifikaci rozhodnutí většinového spoluvlastníka (žalobců, jimž v součtu náleží podíly na domě o velikosti 52/100) vyloučit žalované (menšinové spoluvlastnice, jimž v součtu náleží podíly na domě o velikosti 32/100) z užívání předmětných bytů. Žalobci vyzvali žalované (účastníci řízení jsou sourozenci) dne 19. 2. 2024 k hlasování o rozhodnutí o jejich vyloučení z užívání předmětných bytů. Žalované se prostřednictvím jejich zástupce k návrhu vyjádřily negativně; rozhodnutí žalobců jako většinových spoluvlastníků bylo přijato nadpoloviční většinou (52/100 ku 32/100). 5. Soud prvního stupně důvodnost žaloby posoudil skrze ustanovení § 1128 odst. 1 a § 1129 odst. 1 o. z. Dovodil přitom, že rozhodnutí většinových spoluvlastníků vyloučit menšinové spoluvlastníky z užívání bytů ve společném domě není záležitostí běžné správy, ale správy mimořádné. Tuto kvalifikaci přitom odůvodnil argumentem, že uvolnění dvou bytů v domě přinese stav podstatného zlepšení společné věci tím, že většinoví spoluvlastníci budou mít k dispozici další dva volné byty, jež budou moci za tržních podmínek pronajímat. Protože se však žalobcům nepodařilo dosáhnout v záležitosti mimořádné správy rozhodnutím kvalifikované (dvoutřetinové) většiny, je rozhodnutí přijaté pouze prostou většinou neplatné a neúčinné. Za této situace žalované stále disponují titulem k užívání bytů odvozeným od jejich spoluvlastnických podílů k domu jako celku; proto žalobu opírající se o požadavek na ochranu vlastnického práva soud prvního stupně zamítl. Zamítl pak také procesní návrh žalovaných na přerušení řízení až do skončení řízení o určení vlastnického práva vedené z podnětu žaloby A. M., babičky žalovaných, u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 190/2023. 6. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl po doplněném dokazování k závěru, že rozhodnutí o vyloučení žalovaných z užívání předmětných bytů nepředstavuje záležitost mimořádné správy, ale správy běžné. Argumentuje přitom úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále „obč. zák.“), konkrétně § 139 odst. 3 obč. zák., dle něhož rozhodnutí o užívání společné věci bylo klasickým případem hospodaření se společnou věcí, o němž rozhodovala prostá většina hlasů spoluvlastníků. Předestřené argumenty pak odvolací soud podpořil odkazy na soudobou komentářovou literaturu, jež v poměrech nové právní úpravy přináší výčet právě těch úkonů při správě společné věci, jež budou nadále klasifikovány jako záležitosti běžné správy. Mezi ně pak komentářová literatura řadí i případy, „je-li rozhodováno o tzv. úpravě užívání mezi spoluvlastníky, tj. o tom, který ze spoluvlastníků, případně v jakém rozsahu, bude společnou věc (typicky nemovitou věc) užívat“ (viz KRÁLÍK, Michal. § 1130 [Ochrana spoluvlastníka před hrozící těžkou újmou]. In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 590, marg. č. 19). Odvolací soud dále vysvětlil, že rozhodnutí o vyloučení žalovaných z užívání předmětných bytů, k němž žalované dostaly příležitost se vyjádřit, bylo přijato prostou většinou hlasů, a tedy v souladu se zákonem. Proto jsou žalované jako přehlasované menšinové spoluvlastnice povinny rozhodnutí většiny se podřídit, a žaloba na ochranu vlastnického práva opírající se o § 1040 o. z. je tak důvodná. 7. Odvolací soud připomněl existenci právních nástrojů, které zákon menšinovému spoluvlastníku, jenž byl v záležitosti běžné, popřípadě mimořádné, správy přehlasován, dává k dispozici (§ 1130, § 1139 o. z.). Zdůraznil, že žalobní legitimací jsou nadáni všichni spoluvlastníci, jež s rozhodnutím majority nesouhlasí, ať již ti, kteří byli přehlasováni nebo ti, jež byli opomenuti, popřípadě tehdy, nedosáhlo-li se při hlasování potřebné většiny. Žalované však uvedený zákonný postup nevyužily, tudíž je způsob užívání společné věci nadále upraven rozhodnutím žalobců jako většinových spoluvlastníků, jemuž se musí podřídit. Námitky žalovaných o konfliktních vztazích mezi spoluvlastníky a ohled na osobní poměry nepředstavují dle odvolacího soudu mimořádné okolnosti, jež by měly korigovat přijaté rozhodnutí většiny ve věci běžné správy společné věci. 8. Odvolací soud neshledal – k námitce žalovaných – že by výkon práva žalobců spočívající v požadavku na vyklizení žalovaných z předmětných bytů byl v rozporu s dobrými mravy nebo by představoval šikanózní výkon práva (odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1871/2018; toto usnesení je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Dále vysvětlil, že vyloučením z užívání společné věci k vyprázdnění práva spoluvlastníka nedochází, neboť za nemožnost užívací právo plynoucí z vlastnictví věci vykonávat, náleží vyloučenému vlastníku peněžitá náhrada odpovídající výši nájemného v místě a čase obvyklé (odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3259/2017). II. Dovolání, vyjádření k dovolání 9. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalované (dále též „dovolatelky“); přípustnost dovolání opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,