22 Cdo 2929/99 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2929/99 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobkyně Č. p., zastoupené advokátem, proti žalované Č. o. b., o zdržení se zbudování stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu l pod sp. zn. 13 C 226/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 1999, čj. 13 Co 95/99-146, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. září 1999, čj. 13 Co 95/99-146, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu l (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. října 1998, čj. 13 C 226/96-115, ve znění, že „se zamítá žaloba, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se zbudování stavby administrativní budovy na pozemkových parcelách č. 252/23, č. 252/10, č. 252/13, č. 2583/2, č. 2665/1, č. 252/11 a č. 252/3 v kat. ú. a obci P. dle projektové dokumentace, zpracované pro řízení a (správně „o“ - viz vyhlášení rozsudku na č. l. 111 p. v.) umístění stavby obchodní společnosti (správně „společností“ - viz tamtéž) P. J., spol. s r. o. se sídlem v J., pod zak. č. 61-95-2 z května 1995“, a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl „návrh žalobkyně, aby proti tomuto rozsudku bylo připuštěno dovolání k řešení právní otázky týkající se posouzení míry přiměřené poměrům ve vztahu k technickým normám pro osvětlení kanceláří“. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná podala 25. 6. 1996 stavebnímu úřadu Magistrátu města P. žádost o vydání územního rozhodnutí pro umístění stavby administrativní budovy na pozemkových parcelách uvedených ve výroku rozsudku. V průběhu územního řízení podala žalobkyně námitky, opřené též o § 127 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Tvrdila, že zamýšlená stavba zastíněním nadměrně omezí její vlastnické právo k sousední budově; uplatňovala i další námitky, které se však nestaly předmětem soudního řízení. Stavební úřad rozhodnutím z 28. 8. 1996, čj. ÚSO 978/96/Vg/Kt řízení o umístění stavby přerušil a odkázal žalobkyni s námitkami na soud. Soud prvního stupně při posouzení míry zastínění vyšel ze znaleckého posudku, podle jehož závěrů v důsledku zhotovení stavby k zastínění nad míru přiměřenou poměrům nedojde. Snížení intenzity osvětlení kanceláří žalobkyně by se v případě existence zamýšleného objektu „týkalo jenom relativně velmi malé části celkové kancelářské plochy“ a nešlo by tedy o omezení práv žalobkyně nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu § 127 odst. l ObčZ. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Podmínky pro připuštění dovolání ve smyslu § 239 odst. l občanského soudního řádu ve znění platném do účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.(dále jen „OSŘ) neshledal, neboť svůj rozsudek nepokládal za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 OSŘ a uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Uvádí, že soud prvního stupně sice vycházel ze závěrů znaleckého posudku týkajícího se míry zastínění její budovy zamýšlenou výstavbou, pominul však návrh žalobkyně, aby znalec doplnil svůj posudek z hlediska obsahu ČSN 705305. Poukazuje zejména na čl. 46 a čl. 48 uvedené normy s tím, že otázka negativního dopadu plánované výstavby na zastínění jejího objektu a posouzení omezení práv dovolatelky není bez přihlédnutí k uvedeným článkům objektivní. V návaznosti na ČSN 730580 dovozuje nemožnost využití svých stávajících kanceláří v rozsahu 10 pracovních míst. Neztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, který skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně považoval za správný a sám nepokládal za nutné dokazování doplnit. Bylo též třeba řešit vztah ustanovení § 127 odst. 1 ObčZ ke stavebnímu zákonu a předpisům týkajícím se navrhování nových staveb v těch jejich ustanoveních, dotýkajících se negativních účinků a vlivů takových staveb. Polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že „žádná technická norma nestanoví míru denního osvětlení v kanceláři“, a že je „zpravidla užívané osvětlení smíšené“, a namítá, že opak je pravdou. Uzavírá, že k obdobné problematice neexistuje žádná judikatura, a proto se domáhá připuštění dovolání, neboť jde po právní stránce o záležitost zásadního právního významu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení. K dovolání podává žalovaná vyjádření a uvádí, že její projekt splňuje podmínky ČSN 730580 a nesnižuje osvětlení o více než 15 %. U budovy žalobkyně lze použít sdružené osvětlení dle ČSN 360020. Žalobkyní uváděná ČSN 735105 se netýká „administrativní budovy“, ale „výrobní průmyslové budovy“. Další jí uváděná ČSN 705305 neplatí, správně jde o ČSN 735305. Tato norma povoluje plochu pracovního místa minimálně 6 m2, což znamená, že na pracovištích žalobkyně nebyla respektována norma. Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem ), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou (§ 240 odst. l, § 241 odst. l OSŘ), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. l OSŘ). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné za podmínek, uvedených v § 237 odst. l, v § 238 odst. l písm. b) a v § 239 OSŘ. V dané věci se však dovolání neopírá o žádný z důvodů zmatečnosti, uvedený v § 237 odst. l OSŘ, a ani dovolací soud existenci důvodů, uvedených v tomto ustanovení, nezjistil. Ani přípustnost podle § 238 odst. l písm. b) OSŘ, nepřipadá v dané věci v úvahu. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo připuštěno rozhodnutím odvolacího soudu (§ 239 odst. 1 OSŘ), bylo třeba posoudit, zda dovolání není přípustné podle § 239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména tehdy, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, a současně tato otázka není dosud řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky (§ 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) či konečně v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Řešení skutkových otázek z rozhodnutí nečiní rozhodnutí zásadního významu. V dané věci žalobkyně opírala žalobu o dvě tvrzení, která na sebe navazovala, nicméně šlo o tvrzení samostatná. Jednak opírala žalobu o rozhodnutí stavebního úřadu, který ji odkázal s námitkou, že realizací stavby žalovaného dojde k zastínění stavby žalobce nad míru přiměřenou poměrům, jednak požadovala ochranu vlastnického práva, ke které mělo dojít v důsledku budoucího zásahu. V dovolání vytýká soudu, že věc dostatečně neposoudil podle technických norem a za otázku zásadního významu, pro jejíž řešení by mělo být dovolání připuštěno, považuje vztah § 127 odst. 3 ObčZ ke stavebnímu zákonu, jelikož podle jeho názoru nebyla tato otázka v judikatuře dosud řešena. Touto otázkou se však dovolací soud již zabýval; i když v dále uvedené věci šlo o námitku vznesenou ve stavebním řízení, podstata věci zůstává stejná. V územním řízení posoudí stavební úřad návrh též z hlediska, zda vyhovuje obecným technickým požadavkům na výstavbu (§ 37 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu - stavební zákon), a rozhodne o námitkách účastníků řízení (§ 39 stavebního zákona). Stavební úřady, provádějící řízení podle stavebního zákona, se pokusí vždy též o dosažení dohody účastníků u těch námitek, které vyplývají z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám, ale překračují rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy (§ 137 odst. 1 stavebního zákona). Nedojde-li mezi účastníky řízení k dohodě o námitce podle odstavce 1, která, kdyby se zjistilo její oprávnění, by znemožnila uskutečnit požadované opatření nebo by umožnila jeho uskutečnění jen v podstatně jiné míře či formě, odkáže stavební úřad navrhova