22 Cdo 3138/2010 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3138/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 9. 2012 Spisová značka:22 Cdo 3138/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3138.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vyvlastnění Dotčené předpisy:§ 4 odst. 3 předpisu č. 184/2006Sb. § 170 odst. 1 předpisu č. 183/2006Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 184/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3138/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. V., a b) H. V., obou bytem v M., obou zastoupených Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 1661, proti žalované Ředitelství silnic a dálnic ČR, s. p. o., identifikační číslo osoby 65993390, sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, zastoupené JUDr. Josefem Fikáčkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 2632/18, o vyvlastnění pozemku, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 258/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. března 2010, č. j. 1 Co 235/2009-79, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.O d ů v o d n ě n í : Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Nejvyšší soud vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu. Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. června 2009, č. j. 23 C 258/2008-42, zamítl žalobu, aby rozsudkem soudu byla nahrazena rozhodnutí správních orgánů o vyvlastnění pozemku žalobců. Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem shora označeným potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za důvodné podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnými a řádně zastoupenými osobami, se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Dovolání by v dané věci mohlo být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněná, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu, na internetových stránkách www.nsoud.cz; implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 23/2003). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu a nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovoláním není uplatněna žádná otázka, která by měla zásadní právní význam. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně se „vypořádal s otázkou veřejného zájmu a s tím, zda veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv, a to odkazem na příslušné územní rozhodnutí s tím, že tento veřejný zájem pochopitelně nemusí být a ani není totožný se zájmem jednotlivců tím dotčených.“ Odvolací soud přitom zmínil i odkaz správního orgánu na § 170 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon. Žalobci na toto odůvodnění reagují pouze obecným tvrzením, že „odvolací soud se nevypořádal zcela dostatečně s otázkou prokázání veřejného zájmu.“ V čem spatřují nedostatečnost, však žalobci neuvedli. Neformulovali žádnou právní otázku, jejíž zásadní význam by mohl být posouzen, a neuplatnili ani žádné argumenty, z nichž by bylo možné takovou právní otázku dovodit. Podobně nekonkrétní je související námitka, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí posouzení, zda případný veřejný zájem na vyvlastnění převažuje nad zachováním dosavadních práv žalobců. Žalobci sice vycházejí ze správného předpokladu, že v řízení o vyvlastnění nemůže chybět úvaha o převaze veřejného zájmu nad zájmem vlastníka, předpokladem takové úvahy ovšem zpravidla je, že vlastník svůj zájem specifikuje. V daném případě to žalobci neučinili ani v nalézacím řízení, ani v dovolání. Zřejmé je toliko, že předmětem jejich zájmu je vlastnictví pozemku jako takové. Zda je předmětem jejich zájmu ještě něco jiného, žalobci neuvedli. Zájem vlastnit pozemek sám o sobě, aniž by byl nějak kvalifikován, však nemůže být tím, co by bránilo vyvlastnění ve prospěch stavby silnice první třídy. Kdyby tomu tak mělo být, nepřicházelo by vyvlastnění pro účely takové stavby vůbec v úvahu. Jediné, co žalobci v nalézacím řízení (nikoli však v dovolání) ke svým zájmům uvedli, bylo tvrzení, že v případě realizace účelu vyvlastnění se zhorší užívání jiných jejich nemovitostí – „zhoršení kvality ovzduší, zvýšené hranice hlučnosti a prašnosti, pokles realizační ceny přilehlých nemovitostí žalobců vlivem blízkosti stavby komunikace.“ Tyto zájmy však nemohou být zasaženy vyvlastněním, nýbrž stavbou či provozem silnice. Jinak řečeno, zájem na zachování vlastnictví určité věci nelze ztotožňovat se zájmem na nerušeném užívání jiné věci. Zda a jak se bránit proti újmám, které hrozí působit stavba či provoz silnice, určují právní předpisy regulující stavbu či provoz, nikoliv zákon o vyvlastnění. Jestliže žalobci svůj zájem na zachování vlastnického práva jinak nespecifikovali, a nevytvořili tak předpoklady pro to, aby nalézací soudy vážily, kterému zájmu je třeba dát přednost, není zde to, co by bylo možné přezkoumat v dovolacím řízení. Nekonkrétní, postrádající argumentaci, jíž by bylo možné přiznat zásadní právní význam, je i tvrzení žalobců, že „nesprávnost právního posouzení dopadá i na posouzení námitky nevyužití možnosti rozšíření vyvlastnění na další nemovitosti z důvodu existence nepřiměřených obtíží při jejich užívání po případném pouze ‚částečném‘ vyvlastnění.“ Pokud význam citovaného spočívá v následující námitce, že odvolací soud se nezabýval otázkou, „zda soud prvního stupně relevantně vyhodnotil skutečnost, zda žádost obou žalobců... nebyla právě tímto úkonem“ (rozuměj žádostí o postup podle § 4 odst. 3 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění), žalobci pomíjejí, že soud prvního stupně svůj zamítavý rozsudek neodůvodnil absencí žádosti, nýbrž věcně. Odvolací soud uvedl, že s názorem soudu prvního stupně zcela souhlasí; že k tomu navíc připojil svou úvahu o žádosti, na existenci věcných důvodů nic nemění. Pro úplnost lze nicméně dodat: Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobci se dovolávají aplikace § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění, podle nějž „není-li možné pozemek, stavbu nebo jejich část, popřípadě právo odpovídající věcnému břemenu užívat bez vyvlastňovaného pozemku, stavby nebo jejich částí či věcného břemene buď vůbec nebo jen s nepřiměřenými obtížemi, lze na ně rozšířit vyvlas