22 Cdo 3162/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3162/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 1. 2026 Spisová značka:22 Cdo 3162/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.3162.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vypořádání SJM Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 741 o. z. § 742 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3162/2025-277 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně O. S., zastoupené Mgr. Ivanou Rychnovskou, LL.M., advokátkou se sídlem v Brně, Vranovská 45/1, proti žalovanému P. S., zastoupenému Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hlinky 162/92, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 119 C 176/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2025, č. j. 18 Co 31/2024-242, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2023, č. j. 119 C 176/2021-208, vypořádal zaniklé společné jmění manželů, účastníků řízení, tím způsobem, že návrh žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu na zaniklém společném jmění částku 906 684,50 Kč zastavil (výrok I), návrh žalobkyně na vypořádání zaniklého společného jmění týkající se částky 473 391 Kč představující podíl žalobkyně na odstupném žalovaného zamítl (výrok II), vzájemný návrh žalovaného na vypořádání zaniklého společného jmění týkající se částky 600 000 Kč představující podíl žalovaného na vnosu ze společného jmění na majetek žalobkyně zamítl (výrok III) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 404 924,50 Kč představující podíl žalobkyně na vnosu ze společného jmění na výlučný závazek žalovaného (výrok IV). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (výroky V a VI). 2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, č. j. 18 Co 31/2024-242, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláními napadených výrocích II, III a IV potvrdil (výrok I), ve výrocích V a VI rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). 3. Se zřetelem na obsah a rozsah (dále reprodukované) dovolací argumentace žalovaného shledává Nejvyšší soud relevantními dále uvedené skutkové závěry, jež odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) posoudil podle § 741 a § 742 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“). 4. Společné jmění manželů – účastníků řízení – zaniklo právní mocí rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018, č. j. 44 C 270/2015-54, tj. ke dni 7. 8. 2018. Předmětem vypořádání zaniklého nevypořádaného společného jmění manželů učinila žalobkyně vnos ze společného jmění na výlučný majetek žalovaného v období od července 2014 do července 2018, a sice bytové jednotky č. XY nacházející se v budově č. p. XY, XY, v katastrálním území XY (dále „bytová jednotka“), zatížené zástavním právem UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., zajišťující hypoteční úvěr žalovaného na pořízení předmětné bytové jednotky. Z prostředků náležejících do společného jmění manželů bylo na výlučný závazek žalovaného zaplaceno v uvedeném období celkem 809 849 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobkyni vznikl nárok na vypořádání jejího podílu ve výši ½, tj. částkou 404 924 Kč. Dále doplnil, že splátky hypotečního úvěru na bytovou jednotku ve výlučném vlastnictví žalovaného nelze považovat za kompenzované financováním nákladů na domácnost žalobkyně vedenou v bytě v jejím výlučném vlastnictví, neboť na rozdíl od prostředků společného jmění manželů, kterými byly hrazeny splátky hypotečního úvěru, nebyly prostředky náležející do společného jmění manželů z hlediska svého účelu vynakládány na výlučný majetek ve vlastnictví žalobkyně. 5. Předmětem řízení byl rovněž požadavek žalovaného na vypořádání částky 600 000 Kč z titulu investic vynaložených ze společného jmění manželů na výlučný majetek (bytovou jednotku) ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně posoudil tento nárok v rámci příslušných ustanovení pro vypořádání zaniklého společného jmění manželů, a nikoli jako vzájemný návrh ve smyslu § 98 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“). S ohledem na skutečnost, že nárok žalovaného na vypořádání investic ve výši 600 000 Kč ze společného jmění manželů na výlučný majetek žalobkyně byl žalovaným učiněn po uplynutí tříleté lhůty upravené v § 741 o. z., odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým návrh žalovaného v této části zamítl. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a ohlašuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání označenými rozhodnutími), pokud nezohlednil, že v období od července 2014 do srpna 2015 byly ze společného jmění manželů vynakládány finanční prostředky na domácnost vedenou žalobkyní v bytové jednotce v jejím výlučném vlastnictví. Je toho názoru, že žalobkyně ze společného jmění manželů spotřebovala 20 000 Kč měsíčně a žalovaný přitom (rovněž z prostředků náležejících do společného jmění manželů) hradil splátky hypotečního úvěru na bytovou jednotku ve svém výlučném vlastnictví ve výši 17 000 Kč; žalobkyně tedy z prostředků náležejících do společného jmění manželů čerpala více než žalovaný. Dovolatel klade otázku, zda se v posuzované věci jedná ve vztahu ke splátkám hypotečního úvěru o spotřebované prostředky, které se nevypořádávají nebo o vnos, který je třeba vypořádat. Dle mínění dovolatele se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, současně však uvádí, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena. 7. Přípustnost dovolání dále žalovaný spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Namítá nesprávný závěr soudů obou stupňů, že by předmětem řízení učinil nárok na vypořádání částky 600 000 Kč představující podíl žalovaného na vnosu ze společného jmění manželů na majetek ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Argumentuje, že nikdy nenavrhoval, aby mu žalobkyně zaplatila částku 600 000 Kč. Z jeho strany se jednalo pouze o obranu vůči tvrzením žalobkyně; soudy obou stupňů tak postupovaly bez ohledu na to, jakým způsobem požadavek žalovaného procesně klasifikovaly v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř. 8. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby dovolací soud současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.). 11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. 13. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení obou vymezených právních otázek – vzdor míně