22 Cdo 3290/2017 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3290/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 9. 2017 Spisová značka:22 Cdo 3290/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3290.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Sousedská práva Dotčené předpisy:§ 1013 odst. 1,2 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3290/2017-366 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci A. E., zastoupeného Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 678/9, proti žalovaným: 1) CoLeC, a. s., se sídlem v Praze 4 – Michli, Ohradní 1439/61a, IČO: 27947360, a 2) HVB Leasing Czech Republic s. r. o., se sídlem v Praze 4 – Michli, Želetavská 1525/1, IČO: 62917188, zastoupeným Mgr. Lucií Sabolovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Hybernská 1271/32, o žalobě na ochranu proti hluku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 219/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2017, č. j. 12 Co 333/2016-335, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2017, č. j. 12 Co 333/2016-335, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2016, č. j. 20 C 219/2013-304, uložil žalovaným povinnost zdržet se rušení hlukem vznikajícím v souvislosti s a) užíváním budovy postavené na pozemku k. ú. M., obec P., včetně součástí a příslušenství této budovy; b) užíváním budovy bez č. p. postavené na pozemku v k. ú. M., obec P., včetně součástí a příslušenství této budovy, c) provozem vyvýšených plošin a zásobovacích ramp sloužících k nakládání a vykládání zboží nacházejících se v budově bez č. p., postavené na pozemku naproti domu, postaveného na pozemcích, vše v k. ú. M., obec P.; tj. zdržet se veškerého takového užívání specifikovaných nemovitostí způsobující hodnoty hluku chráněného venkovního prostoru stavby domu, postaveného na pozemcích, vše v k. ú. M., obec P., vyšší než 50dB v době od 6 do 22 hodin a vyšší než 40 dB v době od 22 do 6 hodin (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně neshledal oprávněnou námitku žalovaných, že provoz žalované 1) je tzv. schváleným provozem ze smyslu § 1013 odst. 2 občanského zákoníku, neboť pojem „úřední schválení nelze aplikovat jako schválení samotné budovy pro daný účel (kolaudační rozhodnutí), ale pouze schválení provozu samotného bez ohledu na to, k jakému účelu slouží či měla sloužit budova, v níž je tento provoz situován“. Soud prvního stupně proto posoudil věc podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku. Z dokazování vyplynulo, že užívání nemovitostí žalované 2) žalovanou 1) objektivně překračuje přípustné limity hluku ve venkovním chráněném prostoru, a to jak pro denní, tak i pro noční dobu, přičemž se tak děje dlouhodobě (minimálně od roku 2009). Hluk je proměnný, zvýšený v době nakládky a vykládky zboží na rampách, z hlukových map měl pak soud za prokázané, že místní hlukové poměry v bezprostředním okolí jednotky žalobce jsou na nižších hodnotách hluku, než produkuje závod žalované 1). Žalované pak nijak nereagovaly na vývoj techniky a provozní zařízení neobnovily, což jde k jejich tíži. Na druhou stranu žalobce ve chvíli, kdy nemovitost kupoval, musel vědět, že v místě se nachází skladový areál provozovaný od roku 1989, takže musel očekávat, že jeho provozem bude vznikat určitý hluk s těmito provozy obvykle spojený. Problém byl řešen i správními orgány, žalovaná 1) přislíbila nápravu závadného stavu, k výrazným změnám v hlukových poměrech však nedošlo. Vzhledem k tomu, že nejde o hluk v místě obvyklý, když z hlukových map vyplývá, že se nejedná o místo s obvyklým výskytem takových provozů, a vzhledem k dlouhodobosti působení dochází k podstatnému omezení užívání nemovitosti žalobce, soud prvního stupně proto shledal žalobu důvodnou. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 12 Co 333/2016-335, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud považoval zjištěný skutkový stav za dostatečný pro to, aby mohl být základem i pro rozhodnutí odvolacího soudu bez nutnosti opakování či doplnění dokazování. Přisvědčil věcné obraně žalovaných, když neměl za splněné podmínky, za nichž lze omezit právo vlastníka sousední nemovitosti podle § 1013 odst. 1 nebo odst. 2 občanského zákoníku tím, že mu bude uložena povinnost zdržet se všeho, co působí vnikání imisí, tedy i hluku na pozemek jiného vlastníka (souseda). Hluk ze skladu vycházel v daném místě 20 let před nastěhováním žalobce, předmětná lokalita byla vždy spíše pražskou industriální zónou a teprve následně bylo developerem započato s budováním bytových domů. Nadto ve vnitřním chráněném prostoru bytu žalobce k překročení hlukových limitů nedošlo, ve venkovním chráněném prostoru stavby pak došlo k překročení v noční době ze dne 14. 5. na 15. 5. 2015 k překročení limitů pouze na dobu necelých 10 minut z důvodu nastartovaného motoru nákladního vozidla, jehož výsledkem byla hladina akustického hluku v rozsahu cca 60–65 dB, což odpovídá zvuku způsobené malým ventilátorem v pokoji. Nejedná se tedy o soustavný hluk, ale jen nahodilý, nepřekračující zásadně hygienické limity. Dochází k němu převážně v běžné pracovní době, kdy většinou dospělí lidé chodí do práce a děti do školy. Nemůže se tak jednat o imise, které by v míře nepřiměřené místním poměrům nastoleným před více jak 20 lety postupně omezovaly užívání sousední nemovitosti, jak vyplývá i ze znaleckého posudku Ing. S. ze dne 21. 5. 2015. Žalované přiléhavě poukázaly i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11. Žalobce sice argumentoval přirovnáním celé situace k umístění bytu v blízkosti restaurace, přiléhavější je však podle odvolacího soudu přirovnání výstavby bytového domu u železnice, kterou lze rovněž považovat za úředně schválený provoz závodu nebo zařízení. Pokud se soud prvního stupně zmínil o možnosti obnovení provozního zařízení a nereagování žalovaných na vývoj techniky, lze směrem k žalobci užít stejný argument k možnosti ochránit si svůj pozemek či obývanou stavbu vlastním protihlukovým opatřením. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky v judikatuře dovolacího soudu doposud nevyřešené, a sice výkladu § 1013 odst. 2 občanského zákoníku týkajícího se hlukových imisí přiměřených místním poměrům. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se jedná o úředně povolený provoz, když stavební povolení nebo kolaudační souhlas se vztahují výhradně ke stavbě samotné, nikoliv již k provozu v ní. V dané věci nepůsobí imise stavba skladového areálu, nýbrž provoz v ní, na který se však povolení nevztahuje, pročež věc měla být posouzena podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku. A i kdyby tomu tak nebylo, nelze přijmout závěr, že žalovaní jsou oprávněni emitovat libovolné množství hluku, neboť privilegovanými jsou jen ty imise, které jsou pro daný provoz typické. V daném případě však hluk, pocházející z činnosti žalované 1), není nezbytnou emisí, neboť hluku se lze vyhnout použitím vhodnějšího technického zařízení k vykládce, případně pokrytím nakládací rampy gumou. Žalobce nesouhlasí s odvolacím soudem, že může (stejně jako žalované) vynaložit prostředky k zamezení hluku; odvolací soud pomíjí, že v parných letních měsících nebude moci žalobce pro hluk větrat, nadto hluk způsobuje žalovaná 1), která je rušitelem. Žalobce rozporuje závěr odvolacího soudu, že jej hluk podstatně neomezuje v užívání nemovitostí v míře nepřiměřené místním poměrům. V této souvislosti rozvádí odbornou literaturu a zdůrazňuje, že je nezbytné poměřovat nejen míru přiměřenou danému místu, ale i míru žádoucí, která by měla být. Odvolací soud nijak nezkoumal, zda ostatní provozy v průmyslové zóně jsou tišší než provoz žalované 1), který by měl být z povahy věci nejtišší, kdyby neužíval zcela zastaralé hluk působící vybavení. Odvolací soud rovněž neozřejmil výklad pojmů „přiměřenost“ a „místní poměry“ v daném případě, jakož nezkoumal, zdali je sklad stejně hlučný jako v předchozích dvaceti letech. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že měl v době koupě vědět, v jaké lokalitě kupuje nemovitost, když mu podle jeho názoru nelze vyčítat, že žalovaná 1) překračuje hlukové limity