22 Cdo 3326/2023 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3326/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 4. 2024 Spisová značka:22 Cdo 3326/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3326.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přerušení řízení Neúčinnost právního jednání Dotčené předpisy:§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. § 589 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 5. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3326/2023-80 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. spol. s r. o., zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, nám. T. G. Masaryka 142, proti žalované S. M., zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61a, o určení relativní neúčinnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 72/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023, č. j. 23 Co 131/2023-61, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ (dále také ,,soud prvního stupně“) se žalobkyně domáhá určení relativní neúčinnosti dohody o zúžení společného jmění manželů, žalované S. M. a P. M., na základě kterého nabyla žalovaná do výlučného vlastnictví nemovité věci v žalobě specifikované. Žalobkyně tvrdí, že uvedené právní jednání zkracuje uspokojení jejích pohledávek, které jí svědčí vůči P. M., jakožto jejímu bývalému společníkovi. Jde přitom o tři pohledávky, přičemž dvě z nich již byly uplatněny žalobou u Okresního soudu Praha-západ a řízení je vedeno pod sp. zn. 8 C 230/2022 a třetí má být uplatněna po vypracování znaleckého posudku, který již byl objednán. S odkazem na skutečnost, že je v uvedeném řízení 8 C 230/2022 řešena otázka (vymahatelnosti pohledávek), která by mohla mít význam pro rozhodnutí v přítomné věci, navrhla žalobkyně přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále ,,o. s. ř.“). Soud prvního stupně o tomto návrhu nejprve rozhodl usnesením asistenta soudce ze dne 12. 10. 2022, č. j. 4 C 72/2022-35, který návrh zamítl. Následně uvedené usnesením ze dne 7. 3. 2023, č. j. 4 C 72/2022-55, změnil tak, že řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 230/2022. 2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 6. 2023, č. j. 23 Co 131/2023-61, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh žalobkyně na přerušení řízení zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutečností zjištěných soudem prvního stupně a otázku důvodnosti návrhu na přerušení řízení v projednávané věci posoudil i přes fakt, že žalobce nedisponuje vykonatelnou pohledávkou za dlužníkem a že jeho pohledávka je předmětem jiného probíhajícího soudního řízení odlišně. Svůj závěr odvolací soud opřel o judikaturu Nejvyššího soudu [konkrétně o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1213/2018, a usnesení ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5506/2017 (tato usnesení jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz)], dle které v řízení o určení neúčinnosti právního jednání, k němuž došlo v době po 1. 1. 2014, není dán důvod pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jen z toho důvodu, že žalobce (věřitel) nemá vykonatelnou pohledávku za dlužníkem, a že jeho pohledávka je předmětem (dosud) probíhajícího jiného soudního řízení. Rovněž uvedl, že ve vztahu k právní úpravě účinné ode dne 1. 1. 2014 se neuplatní dosavadní judikatura, která dovozovala opačný postoj k posouzení důvodnosti návrhu přerušení daného typu řízení, přičemž v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2719/2017. 3. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též ,,dovolatelka“) včasné dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, případně otázky, jež má být posouzena jinak. Dovolacího soudu se táže, zda zakotvení institutu výhrady ve smyslu § 593 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále ,,o. z.“) znamená, že od 1. 1. 2014 věřitel musí postupovat výlučně tímto způsobem, a to i v situaci, kdy mu k jeho využití brání objektivní okolnost, nebo zda je možné ve specifických případech i nadále postupovat tak, že věřitel podá odpůrčí žalobu a řízení o ní je dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., přerušeno do okamžiku nabytí vykonatelnosti pohledávky věřitele vůči dlužníkovi. Dovolatelka svou otázkou míří na situaci, kdy věřitel v době uplynutí lhůt dle § 590 o. z. ještě nezná konkrétní výši pohledávky vůči dlužníkovi, neboť ta závisí na znaleckém posouzení. Důvodnost dovolání žalobkyně spatřuje v nesprávném právním posouzení uvedené otázky ze strany odvolacího soudu (ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.) navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že řízení se přerušuje do pravomocného skončení věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 230/2022. 4. Žalovaná s podaným dovoláním nesouhlasila a považuje je za nepřípustné. Má za to, že jak ze zákona, tak i z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že institut výhrady ve smyslu § 593 o. z. lze aplikovat i bez znalosti přesné výše pohledávky věřitele vůči dlužníkovi, a že přímo z žaloby vyplývá, že žalobkyně byla schopna stanovit všechny obligatorní náležitosti pro uplatnění institutu výhrady. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, popřípadě zamítl jako nedůvodné. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.). 6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolatelkou předestřenou právní otázkou vážící se k důvodnosti návrhu na přerušení řízení o určení relativní neplatnosti právního jednání ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v situaci, že žalující (věřitel) nedisponuje (prozatím) vůči dlužníku vykonatelnou pohledávkou se Nejvyšší soud již v režimu právní úpravy občanského zákoníku účinné od 1. 1. 2014 opakovaně zabýval (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, nebo ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1413/2020). Dospěl přitom k odvolacím soudem citovaným závěrům, že v řízení o odpůrčí žalobě ohledně právních jednání učiněných ode dne 1. 1. 2014 není dán důvod pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jenom proto, že žalobce (věřitel) nemá vykonatelnou pohledávku za dlužníkem a že jeho pohledávka je předmětem (dosud) probíhajícího jiného soudního řízení. Jde přitom o závěry, se kterými je dovolatelka dle obsahu dovolání seznámena, a snaží se je svým podáním revidovat. Ke změně již judikaturou ustavených konkluzí však Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci nevidí žádný důvod; dovolání tak není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné nejen proto, že by dovoláním vymezená otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena, ale ani proto, že by ji měl Nejvyšší soud nyní posoudit odlišně. 8. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět. 9. Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno (§ 589 odst. 1 o. z.). Neúčinnos