22 Cdo 3335/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3335/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 4. 2023 Spisová značka:22 Cdo 3335/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3335.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vydržení Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 7. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3335/2022-249 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) V. Ch., narozeného XY, a b) M. Ch., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Lukášem Zárybnickým, advokátem se sídlem v Praze 10, Kodaňská 100/40, proti žalovanému J. D., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Marcelou Trnkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 419/2, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 121/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2022, č. j. 37 Co 241/2021-190, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2022, č. j. 37 Co 241/2021-190, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Třebíči (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, č. j. 7 C 121/2020-157, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky pozemků parc. č. XY o výměře 24 m2 a parc. č. XY o výměře 242 m2 v obci XY, katastrální území XY, vytvořených oddělovacím geometrickým plánem č. 858-1335/2020, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jako vlastníci st. parc. č. XY v obci XY požádali v roce 1969 Československý stát – Místní národní výbor XY o prodej části sousedního pozemku, který chtěli využít jako zahradu. Dne 5. 2. 1971 uzavřeli kupní smlouvu, kterou jim stát prodal pozemek parc. č. XY o výměře 1154 m2, vzniklý podle geometrického plánu z 24. 6. 1970 oddělením z pozemků parc. č. XY (1128 m2), parc. č. XY (14 m2) a parc. č. XY (12 m2). Při zaměření pozemku v roce 1970 za účelem prodeje byly nové hranice vytyčeny pouze dvěma železnými trubkami na východní straně, na straně severní ani západní k žádnému vytyčení nedošlo. Žalobci začali pozemek užívat v podstatně větším rozsahu, než jak jej nabyli kupní smlouvou. Na severní straně vybudovali oplocení a užívali tak i část pozemků parc. č. XY a č. XY, a to i když tyto přímo s pozemkem parc. č. XY nesousedí, jen v jednom místě se téměř dotýká pozemku par. č. XY. Mezi pozemky žalovaného a pozemkem parc. č. XY se nachází pozemek parc. č. XY náležející obci (tehdy ve státním vlastnictví). Kromě toho žalobci připlotili i části pozemků dalších vlastníků, celkové se má jednat o rozsah asi 850 m2. Hranice pozemku parc. č. XY jsou také patrné z geometrického plánu vyhotoveného pro žalobce 21. 8. 1988 za účelem vyznačení změny v katastru nemovitostí. Darovací smlouvou uzavřenou dne 16. 2. 2004 darovali žalobci svému synovi V. Ch. dům č. p. XY a st. parc. č. XY o výměře 428 m2 a parc. č. XY zahrada o výměře 1154 m2. Žalovaný nabyl kupní smlouvou uzavřenou 29. 6. 2005 s J. M. pozemky parc. č. XY a XY. Žalovaný pak v březnu 2019 plot (patřící žalobcům) i porosty na severní hranici, který ležel na jeho pozemku, svémocně odstranil. Podle soudu žalobci nenabyli vlastnictví k částem pozemků žalovaného vydržením podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). I když byli jejich pokojnými držiteli, nešlo o držbu oprávněnou, neboť nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim patří. K tomu soud prvního stupně uvedl: „Předně je třeba uvést, že ve věci se nejedná o zásah do sousedních pozemků. Mezi pozemkem p. č. XY, který žalobci řádně nabyli na základě kupní smlouvy z roku 1971 a pozemky žalovaného p. č. XY a XY se nachází pozemek p. č. XY ve vlastnictví obce XY, který žalobci taktéž užívají bez prokazatelného právního důvodu“. I když judikatura Nejvyššího soudu připouští vydržení části sousedního pozemku, „v projednávané věci se však o sousední pozemky jednoznačně nejedná“. K argumentaci žalobců, že se držby ujali v rozsahu oplocení, soud uvedl, že plot postavili na současném místě sami žalobci nejdříve v roce 1971. Sami žalobci přitom tvrdili, že na severní straně pozemek ohraničen nebyl. Prokázáno bylo pouze vyznačení hranic kupovaného pozemku na jeho východní straně, a sice dvěma železnými trubkami. „I dle vyjádření J. K., předloženého samotnými žalobci vyplývá, že na náčrtu vyhotoveném J. N. dne 10. 4. 1970 jsou vidět tzv. proslučkované linie, které zobrazovaly např. stávající oplocení nebo přirozené rozhrady, které však již v té době neodpovídaly stávajícím vlastnickým hranicím. Ani zeleně označená proslučkovaná hranice (na severním okraji pozemku) dle tohoto vyjádření již tehdy nekorespondovala s hranicí vlastnickou. Dle názoru soudu je velmi nepravděpodobné, že by jim toto při zaměřování pozemku J. N. nesdělil, resp. že by je na to neupozornil“. Okresní soud dále uvedl: „Výměra žalobci zabraných pozemků ve vlastnictví žalovaného sice není ve světle aplikovatelné judikatury Nejvyššího soudu nijak výrazná (cca 23%) nicméně celou záležitost je třeba posuzovat v kontextu všech okolností, tj. že fakticky si žalobci bez právního důvodu zabrali části pozemků většího počtu vlastníků o značné výměře. I pokud soud vezme v úvahu měřítko geometrického plánu, jímž argumentují žalobci, pak je dle názoru soudu i přesto zcela zjevné, že žalobci si zaplotili podstatně větší pozemky, než které od obce prokazatelně koupili. Na západní hranici pozemku přitom činil délkový rozdíl 12 m, což musí být každému zřejmé již pouhým okem. Skutečnost, že se jedná o svažitý terén, nemůže dle názoru soudu odůvodnit dobrou víru žalobců v případě tak velkého záboru většího množství cizích pozemků. Nadto je ze ‚zvětšené situace‘, která je přílohou geometrického plánu na zaměření části p. č. XY z roku 1970 (ve spise na č. l. 49) zjevné, že severní hranice nově zaměřeného pozemku směřuje mírně k jihu (tj. k domu žalobců), kdežto žalobci skutečně užívaná severní hranice směřuje poměrně výrazně k severu. Což je onen rozdíl 12 m na západní straně pozemku“. Krajský soud v Brně k odvolání žalobců jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 37 Co 241/2021-190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a odkázal i na jeho právní posouzení. Uvedl, že žalobci nabyli kupní smlouvou z 5. 2. 1971 pozemek par. č. XY o celkové výměře 1154 m2, vzniklý sloučením tří částí oddělených ze dvou různých pozemků. Hranice na severní a západní straně nového pozemku nebyly vytyčeny. Žalobci ke koupenému pozemku vybudováním oplocení v roce 1971 původní pozemek zvětšili o dalších 850 m2 (tj. o 73% původní výměry). Bylo-li v kupní smlouvě přesně uvedeno, co je předmětem koupě (pozemky byly specifikovány podle parcelních čísel a ve znaleckém posudku byly uvedeny i jejich přesné výměry), mohli žalobci při zachování náležité opatrností zjistit, že užívají pozemek (resp. části pozemků) o podstatně vyšší výměře. Žalobci tak nemohli být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“, byť subjektivně mohli být o svém právu přesvědčeni, i proto, že proti oplocení, které bylo příslušným úřadem povoleno, žádný z vlastníků zaplocených pozemků ničeho nenamítal. S ohledem na jejich původní využití, kdy byly z části v užívání zemědělského družstva a z části v nepřístupném terénu, však ani tato skutečnost nebyla způsobilá dobrou víru žalobců založit. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uvedené níže (rozsáhlé dovolání dovolací soud podstatně zkrátil). Přípustnost dovolání vymezují takto (následuje doslovná citace): „1. Dovolání proti napadenému usnesení je dle názoru dovolatelů přípustné ve smyslu ustanovení § 237 OSŘ, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda lze klást k tíži jejich dobré víře, že nepřeměřili výměru pozemků nebo nepožadovali vytyčení jeho hranice (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22