22 Cdo 337/2026 — Nejvyšší soud

22 Cdo 337/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 3. 2026 Spisová značka:22 Cdo 337/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.337.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 741 o. z. § 742 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 4. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1484/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 337/2026-261 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, proti žalované V. B., zastoupené JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 86/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 62 Co 220/2025-196, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 62 Co 220/2025-196, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2025, č. j. 25 C 86/2023-157, vypořádal zaniklé společné jmění manželů, účastníků řízení, tak, že ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalované přikázal bytovou jednotku č. XY, nacházející se v budově č. p. XY, XY, XY, bytový dům, která je součástí pozemku parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, se spoluvlastnickým podílem o velikosti XY na společných částech bytového domu a na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY (bytová jednotka) a č. XY (pozemky) pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY – dále „bytová jednotka“ (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádací podíl zaniklého společného jmění manželů částku 1 986 832 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 10. 2025, č. j. 62 Co 220/2025-196, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláními napadených výrocích I a II potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Se zřetelem na obsah a rozsah (dále reprodukované) dovolací argumentace žalobce shledává Nejvyšší soud relevantními dále uvedené skutkové závěry, jež odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) posoudil podle § 741 a § 742 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“ nebo „zákon 89/2012 Sb.“). 4. Společné jmění manželů – účastníků řízení – zaniklo dnem nabytí právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 9. 2020, č. j. 18 C 385/2019-68, tj. ke dni 28. 10. 2020. V nalézacím řízení bylo zjištěno, že na základě kupní smlouvy ze dne 29. 10. 2012 Městská část Praha 11 v rámci privatizace bytového fondu prodala bytovou jednotku účastníkům řízení do jejich společného jmění za částku 385 396 Kč. Kupní cenu uhradil žalobce ze svého účtu; jednalo se o finanční prostředky, které za tím účelem oběma účastníkům daroval jejich syn (celkem byly z jeho strany poskytnuty finanční prostředky ve výši 400 000 Kč). V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce dříve poskytl synovi půjčku 680 000 Kč na nákup automobilu a že by syn účastníků zasláním částky 400 000 Kč na účet žalobce splácel část této půjčky. Darování nemalých finančních prostředků bylo v rodině účastníků běžné a částka 400 000 Kč byla žalobci ze strany jejich syna připsána na účet pouhé tři dny před úhradou kupní ceny za bytovou jednotku. V návaznosti na toto zjištění odvolací soud k námitce žalobce doplnil, že obsah svědecké výpovědi syna účastníků o tom, že se v případě částky 400 000 Kč jednalo o dar účastníkům za účelem koupě bytové jednotky, byl podpořen řadou dalších důkazů. Ve shodě se zjištěním soudu prvního stupně i odvolací soud uzavřel, že bytová jednotka byla zakoupena ze společných prostředků účastníků a nejednalo se tak o tvrzený vnos žalobce ve výši 385 396 Kč. Soudy nižších stupňů rovněž vyšly z nesporného tvrzení účastníků, že aktuální hodnota bytové jednotky činí 3 800 000 Kč. 5. Bytovou jednotku soud prvního stupně přikázal do výlučného vlastnictví žalované s odůvodněním, že oba účastníci disponují dostatkem finančních prostředků pro úhradu vypořádacího podílu druhému z manželů. Žalovaná však v bytě bydlí a na její straně je dána větší potřeba stabilního bydlení. Žalobce má naopak zajištěny jiné možnosti bydlení. Dále uvedl, že žalobci nelze přiznat větší zásluhu na získání bytové jednotky jen proto, že koupi bytové jednotky vyřizoval a že od roku 2020 na základě dohody účastníků hradil platby spojené s užíváním bytu. Odvolací soud dále doplnil, že soud prvního stupně své závěry v tomto směru dostatečně odůvodnil; vyšel přitom z kritérií účelného využití bytové jednotky a jejího faktického užívání. Ve vztahu k výši podílů na vypořádání společného jmění odvolací soud připomněl, že obecným východiskem pro vypořádání společného jmění je rovnost vypořádacích podílů a disparita podílu je výjimkou, která musí být opodstatněna konkrétními okolnostmi. Za zcela správný proto shledal závěr soudu prvního stupně, který oběma účastníkům stanovil stejné podíly při vypořádání, neboť výkon podnikatelské činnosti žalobce byl vyvážen osobní péčí žalované o rodinnou domácnost a její členy. Z uvedených důvodů odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně žalované uložil vyplatit žalobci na vypořádání 1 900 000 Kč představující polovinu hodnoty bytové jednotky, a dále 86 832 Kč jako podíl na žalobcem zaplacených nákladech v souvislosti s jejím užíváním. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a ohlašuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. 7. Dovolatel klade otázku, zda lze při vypořádání společného jmění manželů považovat za správný postup soudu, který určí hodnotu bytové jednotky podle prohlášení účastníků řízení učiněném při prvním jednání ve věci samé, a nikoli podle obvyklé ceny ke dni rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění. Dle mínění dovolatele se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, (tento rozsudek byl uveřejněn pod číslem 103/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Soudy nižších stupňů vyšly ze shodného prohlášení účastníků o tom, že hodnota bytové jednotky činí 3 800 000 Kč, v průběhu řízení však ceny na trhu nemovitostí vzrostly a současná hodnota bytové jednotky nyní dle dovolatele dosahuje téměř 7 000 000 Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto pro žalobce překvapivé; soudy nižších stupňů měly povinnost samy zjistit hodnotu bytové jednotky ke dni rozhodnutí o vypořádání. 8. Přípustnost dovolání dále žalobce spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Namítá nesprávný závěr soudů obou stupňů stran stejné výše vypořádacího podílu obou účastníků (ve vztahu k bytové jednotce). Dovolacího soudu se táže, zda lze při vypořádání společného jmění zohlednit jako zásluhovost podle § 742 odst. 1 o. z. jednání jednoho z manželů před uzavřením manželství, které vedlo ke vzniku a udržení nájemního práva představujícího nezbytný předpoklad následné privatizace bytu, a zda taková zásluhovost může odůvodnit závěr o nerovnosti vypořádacích podílů. Dle jeho mínění může být vypořádací podíl modifikován rovněž soudem, přičemž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi dané věci; rozhodnutí soudu přitom musí směřovat ke spravedlivému výsledku (dovolatel odkazuje na rozpor dovoláním dotčeného rozsudku se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Dovolatel připomíná, že o bytovou jednotku pečoval, hradil veškeré náklady, a především mu svědčí převážná zásluha na naby