22 Cdo 3515/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3515/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 4. 2023 Spisová značka:22 Cdo 3515/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3515.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Zajištění závazku převodem práva Dobrá víra Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 553 a 984 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 6. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2037/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3515/2022-985 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Sabínou Hodoňovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Žilině, Mariánské náměstí 31, Slovenská republika, proti žalovanému K. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Luďkem Lissem, Ph.D., LL. M., MPA, advokátem se sídlem v Praze 7, Jablonského 640/2, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 45/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2022, č. j. 14 Co 70/2020-883, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Luďka Lisse, Ph.D., LL. M., MPA. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Okresní soud v Břeclavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. 10 C 45/2016-799, výrokem I zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. XY, na kterém stojí stavba bez č. p./č. e., zapsaná na listu vlastnictví č. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území a obci XY. Výrokem II pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 14 Co 70/2020-883, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o věci samé [písm. a)] a změnil o náhradě nákladů řízení [písm. b)]. Výrokem II pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř). Dovolání není přípustné. Podstata věci je v tomto: Žalovaná přijala od právního předchůdce žalovaného půjčku ve výši 650 000 Kč a zajistila ji dne 12. 6. 2013 zajišťovacím převodem práva (§ 553 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – „obč. zák.“). Žalobkyně však závazek ze smlouvy nesplnila a k rozvazovací podmínce smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ve sjednané době nedošlo; věřitel po nějaké době (kupními smlouvami ze dne 21. 12. 2015 a 25. 3. 2016) prodal předmět zajištění – sporné nemovitosti – žalovanému. Žalobkyně však tvrdí, že smlouva o zajišťovacím převodu práva byla neplatná a také, že žalovaný – oproti přesvědčení soudů - nebyl v dobré víře ve smyslu § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“) a nemohl nabýt nemovitost na základě dobré víry ve stav evidovaný v katastru nemovitostí. Obecně je třeba k dovolání uvést, že soudy zamítly žalobu proto, že žalovaný nabyl vlastnické právo v dobré víře ve stav zapsaný v katastru nemovitosti. Námitky žalobkyně ohledně platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva tak mohly mít význam jen potud, pokud se týkaly vědomosti žalovaného o údajné neplatnosti. V mnohostránkovém dovolání pak dovolatelka cituje rozsáhlé pasáže z judikatury a poté činí obecné závěry, aniž by konkrétně vymezila, v čem a s jakým z citovaných rozhodnutí (s jakou jejich právní větou) je napadené rozhodnutí v rozporu. Přípustnost dovolání vymezuje jen tak, že je přípustné dle § 237 o. s. ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; toto tvrzení výslovně neupřesňuje. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, publikované pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Z tohoto hlediska je dovolání na hranici projednatelnosti, neboť předpoklady přípustnosti v něm nejsou zřetelně vymezeny. Dovolací soud vychází z toho, že právní otázky, jejichž řešení by mohlo založit přípustnost dovolání, jsou, jak se z obsahu dovolání podává, vymezeny implicitně pod body 1) až 5) dovolání (viz text psaný kurzívou), a proto zkoumal, zda se odvolací soud se při jejich řešení odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ovšem jen tam, kde je tato praxe jasně v dovolání uvedena (dlouhé citace odůvodnění bez označení rozhodných právních vět nepostačují). Odpověď je záporná. Ad 1) „Nejvýznamnější právní otázkou v projednávané věci je, zda při aplikaci § 984 odst. 1 OZ může být přijat závěr o dobrověrnosti nabyvatele, když je spolehlivě prokázáno, že byl seznámen se smlouvou o půjčce ve výši 650 000,- Kč, se smlouvou o zajišťovacím převodu práva na zabezpečení této pohledávky spornými nemovitosti v hodnotě 2 700 000,- Kč jak zjistil ze znaleckého posudku, a ve které není vyřešena otázka nakládání s hyperochou a ani otázka jaký vliv na vlastnictví bude mít opožděné uhrazení pohledávky, s tím že pohledávka na vrácení půjčky byla zajištěna jednak smluvní pokutou ve výši 2 000,- Kč denně za prodlení, jednak i převodem vlastnického práva k sporným nemovitostem, jimž byla navíc zajištěna pohledávka na zaplacení smluvní pokuty, která je sama zajišťovací, ví, že v smlouvách je určen rozhodcem jeho strýc, na kterého bankovní účet se má půjčka vrátit, zná obsah rozhodčího nálezu a je teda seznámen s tím, že mezi účastníky smluv probíhají spory, je seznámen s tím, že účelem prodeje má být uspokojení pohledávky jeho právního předchůdce, ale ví, že kupní smlouva mu neurčuje lhůtu na zaplacení kupní ceny, dojednává prodloužení promlčecí lhůty na 10 let, nemůže se spornými nemovitostmi nijak nakládat, nevstoupí do jejich držby, nemůže je nijak užívat a je seznámen s tím, že v nich bydlí dovolatelka s rodinou, do nemovitosti nikdy nevstoupil a ani se s nimi před koupí neseznámil a to, zda při aplikaci § 984 odst. 1 OZ je právně možné dobrověrnost nabyvatele posuzovat jenom z obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu práva a ze skutečnosti, že půjčka nebyla splacena, i když je zjevné, že nabyvatel měl okolnostech nabytí nemovitostí jeho právním předchůdce více informací.“ Dovolací soud uvádí: Ten, kdo nabyl vlastnictví k nemovitosti na základě zajišťovacího převodu práva (§ 553 obč. zák.), je bez dalšího oprávněn převést nabyté vlastnictví na jiného. Převede-li vlastnictví, aniž by (dosud) nastoupila uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva, neboť zatím nenastal stav, že by zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas splněna, přejímá nabyvatel spolu s vlastnictvím nemovitosti také rozvazovací podmínku ze zajišťovacího převodu práva; ten, kdo dal zajištění zajišťovacím převodem pr