22 Cdo 3561/2009 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3561/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2009 Spisová značka:22 Cdo 3561/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3561.2009.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3561/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. k. Ú., s. p., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Z. S., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného A. D., zastoupeného advokátem, o určení práva hospodaření k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 212/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. října 2008, č. j. 12 Co 142/2008-264, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky III. Ve vztahu mezi vedlejším účastníkem na straně žalovaného a žalobcem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Chomutově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. října 2007, č. j. 9 C 212/97-185, určil, že žalobce má právo hospodaření k pozemkům parcelních čísel 3775/25, 3775/30, 3775/38, 3776/2 a 4293/5, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Ú. k., katastrální pracoviště Ch., na LV č. 1879 pro obec a kat. území J. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. října 2008, č. j. 12 Co 142/2008-264, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení těchto právních otázek: 1) „zda rozhodnutí státního notářství, které bylo učiněno jako akt státní moci a nabylo právní moci dle  právního stavu platného ke dni 9. 1. 1991 a které je pravomocné a nebylo napadené řádným ani mimořádným opravným prostředkem, je či není pouze deklaratorní povahy a zda může či nemůže toto rozhodnutí založit vlastnické právo k věci tomu, komu vlastnictví této věci bylo předmětným rozhodnutím potvrzeno“, 2) „zda v případě, kdy určitá osoba při uzavírání kupní smlouvy jako kupující jedná v dobré víře a v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, kde v části A (vlastník, jiný oprávněný) příslušného listu vlastnictví je uveden převodce a v části E (nabývací tituly a jiné podklady zápisu) příslušného listu vlastnictví je uvedeno rozhodnutí státního notářství o potvrzení dědictví (či jiné rozhodnutí orgánu, který v daném případě vykonává státní moc), se stává kupující po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí vlastníkem i za předpokladu, že příslušné rozhodnutí státního notářství (jiného orgánu, který v daném případě vykonává státní moc) by bylo v budoucnu shledáno nesprávným, deklaratorním, či jinak neúčinným“, 3) „zda mohlo za platnosti a účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. … dojít k platnosti a účinnému převodu nemovitostí, pokud schvalovací doložka ke smlouvě, která obsahovala projev vůle stran k převodu nemovitostí, byla ze strany příslušného úřadu učiněna až po uplynutí několika let od uzavření takové smlouvy“, 4) „zda za platnosti a účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, mohl stát nabýt vlastnického práva k nemovitosti v důsledku jejího opuštění ze strany vlastníka, respektive zda vlastnické právo vlastníka nemovitosti mohlo zaniknout opuštěním této nemovitosti ze strany předmětného vlastníka“, 5) „zda právo hospodaření k pozemkům, byť je odvozeno od vlastnického práva státu podléhá promlčení či zda se nepromlčuje a zda soud je povinen k vznesené námitce promlčení práva hospodaření, pokud je v řízení vznesena náležitě a důvodně, při rozhodování přihlédnout“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolací soudu zrušil. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., (dále „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. října 2008. Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud je při řešení přípustnosti tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] vázán tím, jak dovolatel vymezil právní otázky, jejichž řešení má rozhodnutí odvolacího soudu povyšovat na rozhodnutí zásadního právního významu. V dané věci dovolatel vymezil 5 takových otázek, k nimž dovolací soud podle jejich pořadí uvádí: ad 1) Není pochyb o tom, že rozhodnutí státního notářství, jímž vedlejší účastník na straně žalovaného zdědil předmětné pozemky pouze deklarovalo nabytí vlastnického práva dědice, neboť mu nemůže konstituovat práva, která nabývá ze zákona podle § 460 obč. zák. Takové rozhodnutí proto jen osvědčuje (potvrzuje) nabytí vlastnictví věci, jež byla zařazena do aktiv dědictví, dědicem, čímž mu umožňuje, aby s věcí dále nakládal jako s vlastní. Jde o věc z hlediska soudní praxe samozřejmou, jednak vyplývající z jasného zákona (§ 460 obč. zák.), jednak nevzbuzující žádné pochybnosti. Zde lze odkázat také např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 312/2004, (viz C 2772 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck) a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, (viz Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, Sborník IV, Praha, 1986, str. 751). ad 2) Tato právní otázka je již vyřešena judikaturou NS, např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 305/98, publikovaným v Soudních rozhledech č. 5, ročník 2000, str. 142, podle kterého „rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitosti, není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví nemovitosti, resp. odchýlit se při posouzení otázky, kdo je vlastníkem, od stavu zapsaného v katastru“, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006, (viz C 5048 Souboru civilních rozhodnutí, C. H. Beck), v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí nezakládá právní stav vlastnictví ani jeho nevyvratitelnou domněnku“.